ECLI:CZ:US:2018:4.US.894.18.1
sp. zn. IV. ÚS 894/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Mgr. Alexandry Šusterové, zastoupené JUDr. Michalem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Navrátilova 664/10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 12. 2017, č. j. 8 C 244/2017-68, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníka řízení a obchodní korporace MORRIS CL s. r. o. se sídlem v Praze 10, Hradešínská 1955/28, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka zakoupila na slevovém portálu www.nakupvakci.cz, jehož provozovatelem je společnost Garuma s. r. o., voucher v hodnotě 7890 Kč pro dvě osoby na pětidenní lázeňský pobyt s polopenzí, který se měl uskutečnit v Golf hotelu Morris v Mariánských lázních, provozovaným vedlejší účastnicí. Stěžovatelka u vedlejší účastnice zarezervovala pobyt v termínu 14. - 18. 4. 2017; rezervace byla prostřednictvím e-mailu vedlejší účastnicí potvrzena s požadavkem na zaslání čísla platební karty. Dne 18. 12. 2016 vedlejší účastnice sdělila stěžovatelce, že jednostranně zrušila její rezervaci z důvodu ukončení spolupráce se slevovým portálem, jehož provozovatel připravuje návrh na insolvenci.
Stěžovatelka podala u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobu o zaplacení částky 7890 Kč jako vydání bezdůvodného obohacení (ceny voucheru), za žalovanou označila vedlejší účastnici - provozovatele hotelu, ve kterém se měl pobyt uskutečnit. Obvodní soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 18. 12. 2017, č. j. 8 C 244/2017-68; dospěl k závěru, že vedlejší účastnice není pasivně legitimována, neboť voucher byl zakoupen na slevovém portálu, který jej i vydal. Vedlejší účastnice se bezdůvodně neobohatila, neboť cenu za voucher stěžovatelka zaplatila provozovateli slevového portálu, nikoli vedlejší účastnici.
Proti rozsudku obvodního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 8. 3. 2018 a navrhuje jeho zrušení; namítá zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zásah spatřuje v tom, že napadený rozsudek je nepředvídatelný, nepřesvědčivě odůvodněný, závěry soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními i v rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu. Stěžovatelka zejména uvedla, že na voucheru je jako prodejce označena vedlejší účastnice, která jej akceptovala. Obvodní soud se nijak nevypořádal s problematikou právních vztahů mezi stěžovatelkou, vedlejší účastnicí a provozovatelem slevového portálu, naopak se zabýval neplatností voucheru, což nebylo v této věci podstatné. Stěžovatelka dále odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 388/14, podle kterého není slevový portál účastníkem smluvních vztahů mezi zákazníkem a dodavatelem služeb.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí v bagatelní věci (do 10 000 Kč), a to dokonce z hlediska odvolacího řízení. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 248/01, nebo ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07, aj.) dospěl k závěru, že v takových případech - s výjimkou extrémních rozhodnutí, mezi které však nelze řadit rozhodnutí napadené - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému umožňujícího soudům efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně složitá a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Výsledek bagatelních sporů totiž - často jen pro výši předmětných částek - není schopen současně představovat porušení základních práv a svobod. Uvedené nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv a do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 3878/13).
Nad rámec důvodu odmítnutí uvedeného výše Ústavní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek je z hlediska skutkového a právního závěru ústavně konformní; nalézací soud rozhodnutí odůvodnil vyčerpávajícím způsobem, provedl dostatečná skutková zjištění a z nich vyvodil logické právní závěry. Vedlejší účastnice se bezdůvodně neobohatila, neboť nebyla v důsledku platební neschopnosti provozovatele slevového portálu povinna poskytnout služby za předložený voucher. Naopak subjektem, který by byl pasivně legitimován v daném sporu, by byl právě provozovatel slevového portálu, jenž sporný voucher vydal a inkasoval za něj od stěžovatelky příslušnou částku, kterou však vedlejší účastnici nepředal. Jinými slovy, majetek vedlejší účastnice se nijak nezvětšil tím, že stěžovatelka zakoupila voucher od třetího subjektu - provozovatele slevového portálu; vedlejší účastnice nebyla přímým účastníkem transakce směřující k zakoupení pobytu. Zbývá dodat, že odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné v jiné věci neznamená potvrzení zákonnosti právního názoru obsaženého v rozhodnutí napadeném ústavní stížností - usnesení Ústavního soudu nejsou závazná erga omnes (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06); navíc věc posuzovaná ve stěžovatelkou citovaném usnesení se lišila tím, že poskytovatel služeb byl přímým účastníkem právního vztahu.
Postupem Obvodního soudu pro Prahu 10 nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu