ECLI:CZ:US:2018:4.US.902.18.1
sp. zn. IV. ÚS 902/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti E.CH.O., s. r. o., se sídlem Václavkova 1210/43, Brno, zastoupené Mgr. Martinem Kolářem, advokátem, sídlem Královopolská 874/84, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 4857/2017-240 ze dne 12. 12. 2017, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 49 Co 69/2015-156 ze dne 25. 11. 2015 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 233 C 4/2009-133 ze dne 1. 12. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 233 C 4/2009, žalobce (Statutární město Brno) se po stěžovatelce domáhal zaplacení částky 54 850,50 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného za užívání blíže specifikovaných pozemků. Podle žalobce stěžovatelka nezaplatila splátku nájemného za druhý půlrok roku 2006, splatnou k 30. 10. 2006, a dále splátku nájemného za rok 2007 (do 31. 5. 2007, kdy byl nájemní vztah ukončen), která byla splatná do 30. 4. 2007. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Brně žalobě vyhověl. Tento rozsudek byl k odvolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně potvrzen, stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka předně namítá, že soudy špatně vyložily čl. IV nájemních smluv, podle něhož nájemné bude placeno "v pololetních splátkách předem a to vždy ke dni 30. 4. a 30. 10. toho kterého kalendářního roku". Dle stěžovatelky se v uvedených termínech platilo nájemné na následující půlrok, a tedy s platbou za druhý půlrok roku 2006 nebyla v prodlení, nýbrž ji již dříve řádně uhradila. Tomu údajně odpovídá slovo "předem", které smlouvy obsahují; platilo-li by se do 30. 4. nájemné za první půlrok daného roku, šlo by o placení zpětné. K tomu stěžovatelka mimo jiné uvádí, že i žalobce jí sdělil, že pro "období od 1. 5. do 1. 11. tohoto roku mělo býti tedy na našem účtu nájemné ve výši jedné poloviny roční sjednané částky".
Stěžovatelka dále argumentuje, že žalovaný nárok je neoprávněný též pro nemožnost plnění. Ačkoli totiž nájemní smlouvu uzavřela na 30 let, kvůli stavební uzávěře bylo možno pronajaté pozemky (na nichž provozovala tržnici) používat jen do konce roku 2006, kdy jí vypršela sjednaná výjimka. Stěžovatelka poukazuje na to, že žádosti o novou výjimku nevyhověl Úřad městské části Brno - Židenice. Dle stěžovatelky tedy pronajímatel sám vyloučil možnost provozování tržnice po 1. 1. 2007 a z toho důvodu stěžovatelce i pronajímateli zanikla povinnost plnit.
V této souvislosti stěžovatelka nesouhlasí s tím, že měla nárok na prominutí nájemného uplatnit ve lhůtě dle §675 občanského zákoníku z roku 1964. Navíc tak údajně učinila; s ohledem na to, že měla k dispozici menší zastavěnou plochu, než jakou měla sjednanou ve smlouvách, požadovala po pronajímateli vrácení přeplatku; v roce 2007 šlo o částku 687 531 Kč. V následujících letech zase žádala náhradu škody.
Nadto se stěžovatelka domnívá, že nárok žalobce je rozporný s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Na podporu tohoto tvrzení poukazuje na to, že pronajímatel usiloval o dlouhodobý nájem nájemci, který by na vlastní náklady na pozemcích postavil tržnici a provozoval ji. Po uzavření nájemních smluv pronajímatel stěžovatelce údajně povolil postavit tržnici na deset let s tím, že ubezpečil stěžovatelku, že platnost kolaudačních rozhodnutí bude prodloužena. Stěžovatelka tak na vlastní náklady postavila tržnici a to při plánované investici na třicet let. Nejvyšší soud se touto otázkou nezabýval, neboť stěžovatelka ji nevznesla v řízení před nižšími soudy, ovšem dle stěžovatelky v řízení vyšly najevo okolnosti, ze kterých rozpor nároku s dobrými mravy vyplýval.
Konečně stěžovatelka uvádí, že vznesla v řízení kompenzační námitku (v podobě nároku na náhradu škody), kterou soudy chybně odmítly s tím, že vztah založený nájemními smlouvami vznikl při výkonu samostatné působnosti žalobce, zatímco omezující kolaudační rozhodnutí bylo vydáno v působnosti přenesené. Stěžovatelka však později údajně upřesnila, že za škodu je odpovědný žalobce z důvodu porušení obecní prevenční povinnosti, neboť o okolnostech stavební uzávěry stěžovatelku neinformoval. Jestliže soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka nedostatečně vylíčila skutečnosti týkající se vědomosti zaměstnanců žalobce o nemožnosti naplnění účelu nájemních smluv, měly ji údajně poučit, což však neučinily.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z právě uvedeného vyplývá, že i výklad obsahu smluv náleží obecným soudům. Ústavní soud tedy pouze ověřil, že výklad městského a krajského soudu ohledně doby splatnosti půlročních splátek není zjevným excesem, přičemž lze naopak označit za logický a přesvědčivý. Stěžovatelka se zaměřuje na slovo "předem", ovšem za situace, kdy měla k 30. 4. platit nájemné za celý první půlrok, nelze tvrdit, jak se stěžovatelka snaží, že by šlo o placení jen a pouze zpětné. Ve prospěch stěžovatelky nelze vykládat ani údajnou větu žalobce, že pro "období od 1. 5. do 1. 11. tohoto roku mělo býti tedy na našem účtu nájemné ve výši jedné poloviny roční sjednané částky". Tato věta naopak odpovídá závěrům soudů, neboť do 30. 4. mělo být uhrazeno nájemné za první polovinu roku, druhá polovina pak měla být uhrazena v listopadu. Od května do října tudíž měl mít pronajímatel od stěžovatelky uhrazeno nájemné ve výši jedné poloviny roční částky, tedy přesně jak říká.
Tvrzenou nemožností plnění se soudy zabývaly a vysvětlily stěžovatelce, že mohla postupovat podle §673 a násl. občanského zákoníku z roku 1964. Stěžovatelka v této souvislosti v ústavní stížnosti tvrdí, že uplatnila nárok na náhradu škody a nárok na přeplatek způsobený jinou výměrou zastavěné plochy pozemků. To jsou ovšem zcela jiné nároky.
Ohledně přeplatku pak již soudy vysvětlily, že pronajaty byly pozemky, nikoli jen jejich zastavěná plocha. Pokud jde o náhradu škody, stěžovatelka sice svou argumentaci zaměřuje na otázku rozlišení přenesené a samostatné působnosti obce, nicméně krajský soud (na rozdíl od městského soudu) na tomto rozlišení své rozhodnutí nezaložil. Krajský soud uvedl, že stěžovatelka netvrdila nic, z čeho by porušení prevenční povinnosti pronajímatele vyplývalo, a ani nespecifikovala (a neprokázala) škodu, která jí údajně za rok 2007 vznikla. O této povinnosti přitom stěžovatelka poučena byla, a to opakovaně (ostatně ve vztahu k vyčíslení škody to ani nepopírá, ani netvrdí, že ji řádně vyčíslila). Navíc ani v ústavní stížnosti, poté, co na tyto nedostatky krajský soud poukázal ve svém rozhodnutí, stěžovatelka nic konkrétního, co by svědčilo o porušení prevenční povinnosti žalobce, neuvádí. Stěžovatelčina tvrzení jsou v rovině pouhých ničím nedoložených obvinění a spekulací.
Konečně, jde-li o námitku rozporu nároku s dobrými mravy, stěžovatelka relevantní skutečnosti v tomto směru v řízení před soudem prvního a druhého stupně netvrdila. Nadto Ústavní soud, k novým argumentům stěžovatelky, nad rámec dodává, že v řízení šlo o uhrazení dlužného nájemného za (necelé) roky 2006 a 2007. V roce 2006 byly pozemky stěžovatelkou užívány a stěží lze shledat rozpor s dobrými mravy v požadavku žalobce na protiplnění dle smlouvy. Pokud se týče roku 2007, stěžovatelka měla možnost postupovat podle §673 a násl. občanského zákoníku z roku 1964, a pokud tak z vlastní vůle neučinila, opět není nic nemravného na tom, že žalobce požaduje za pronájem pozemků smluvně sjednané protiplnění.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu