ECLI:CZ:US:2018:4.US.909.18.1
sp. zn. IV. ÚS 909/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Tomáše Kubici, t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Ivou Baronovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Dělnická 753/76, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2017, č. j. 8 To 528/2017-36, ve spojení s návrhem na projednání mimo pořadí, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení napadeného usnesení, jímž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obvodní soud pro Prahu 4 propustil usnesením ze dne 7. listopadu 2017, č. j 0 Nt 16033/2017-24, stěžovatele z vazby, přijal jeho písemný slib a vyslovil nad ním probační dohled. Napadeným usnesením Městský soud v Praze ke stížnosti státního zástupce zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 a nově rozhodl tak, že ponechal stěžovatele ve vazbě podle §67 písm. a) trestního řádu (výrok I.), zamítl žádost na propuštění z vazby (výrok II.) a nepřijal jeho slib (výrok III.).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku, když u něj bylo nalezeno 4 025 g drogy zvané Pervitin. Bezprostředně poté byl vzat do vazby (15. července 2017) podle §67 písm. a) a b) trestního řádu; o návrhu stěžovatele na propuštění z vazby a státního zástupce na ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 jedním usnesením tak, že stěžovatele z vazby propustil. Městský soud v Praze ke stížnosti státního zástupce s ohledem na hrozící trest, a státním zástupcem tvrzený rozsah zapojení stěžovatele do protiprávního jednání, rozhodnutí změnil. Stěžovatel uvádí, že vazební stíhání je nejzazší možností pro dosažení účelu trestního řízení, prokázal, že je kontaktní, má pevné rodinné i pracovní vazby, slíbil součinnost, a proto není na místě tento prostředek ultima ratio užít. Podle stěžovatele přitom svoji úlohu hrálo i nezákonné ovlivňování soudu státním zástupcem, který se stížností předložil nesouvisející důkazy vztahující se k jiné věci, v níž není stěžovatel obviněn. Nadto stěžovatel uvádí, že ve vazbě je více než osm měsíců, v řízení mezitím byly provedeny veškeré relevantní úkony, a proto neexistuje žádná konkrétní okolnost, která by nasvědčovala, že stěžovatel uprchne, aby se trestnímu stíhání vyhnul (viz též sp. zn. I. ÚS 1694/14).
Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka řízení; předseda senátu 8 To Městského soudu v Praze však pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Z vyžádaného spisu pak Ústavní soud zjistil, že vazebnímu zasedání Obvodního soudu pro Prahu 4, konanému dne 7. listopadu 2017, nebyla přítomna omluvená (č. l. 20) státní zástupkyně, která podala proti usnesení vzešlému z tohoto zasedání stížnost. Obvodní soud pro Prahu 4 v odůvodnění uvedl, že jsou sice naplněny konkrétní důvody útěkové vazby, při zkoumání individuální situace však konstatoval, "že stěžovatel bydlí na Slovensku, což je formálně cizí stát, ale nelze přehlédnout (kromě historicko-společenských souvislostí společného státu), že možnost kontaktu s občany SR, jejich předvolání komunikace, jsou výrazně odlišné např. od osob, které pocházejí např. z asijských zemí". Také z uvedeného důvodu soud stěžovatele z vazby propustil v přesvědčení, že nebezpečí nedostupnosti obviněného pro příslušné orgány činné v trestním řízení je eliminováno. Státní zástupkyně naopak ve stížnosti poukázala na probíhající rozsáhlá vyšetřování na území České republiky, Slovenska i Polska a s tím spjaté důvodné podezření, že jedním z významných členů mezinárodní skupiny je právě stěžovatel. Dále uvedla, že z předložených podkladů lze dovodit zájem slovenské strany o předání vazebního trestního řízení na území Slovenské republiky.
Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného uvedl, že z obsahu spisu je patrné, že Obvodní soud pro Prahu 4 nedůvodně akceptoval tvrzení stěžovatele o jeho dostupnosti orgánům činným v trestním řízení, přitom pominul fakt, že byl zadržen, když Českou republikou jen projížděl a je zřejmé, že ani na území Slovenské republiky není pevně zakotven na určitém místě. Z usnesení soudu prvního stupně nebylo ani patrné, jak má probíhat dohled probačního úředníka (zda českého či slovenského). Proto stížnostní soud napravil hrubé pochybení soudu prvního stupně a stěžovatele svým usnesením ve vazbě ponechal.
Ústavní soud především není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy) a jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Úkolem obecných soudů při rozhodování o vazbě je posoudit existenci konkrétních okolnosti pro uvalení či prodloužení vazby a vydat příslušné rozhodnutí; soudy přitom pracují s individuálními a aktuálními fakty každého jednotlivého případu. Ústavní soud pak zkoumá, zda orgány činné v trestním řízení při rozhodování nepochybily způsobem zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech a zda jednající orgán veřejné moci měl k vydání rozhodnutí pravomoc, hodnověrné a přezkoumatelné důvody.
Podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva pod ochranou soudní moci; podle čl. 8 Listiny nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než ze zákonných důvodů a způsobem, který zákon předvídá (odstavec 2), a nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou v zákoně a na základě rozhodnutí soudu (odstavec 5). Rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby je zatímní a zákonem předvídané opatření, jehož účelem je urychlení vyšetřování, aniž by tím současně bylo rozhodnuto o vině. Podle přesvědčení stěžovatele není závěr stížnostního soudu správný, rozhodl-li o jeho ponechání ve vazbě. Je pochopitelné, že stěžovatel nemusí s takovým rozhodnutím souhlasit, avšak samotný nesouhlas není způsobilý založit protiústavnost rozhodnutí a postupu soudu, který v žádném případě ústavní ani zákonné meze nepřekročil. Rozhodnutí, jen z toho důvodu, že je nepříznivé, není nedostatečné a automaticky nezasahuje do zaručených základních práv účastníka řízení. V projednávané věci Městský soud v Praze dostatečně vysvětlil, v čem považuje usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 za vadné, a proč je třeba je zrušit a nově rozhodnout. Takový závěr není v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a nezkracuje stěžovatele v jeho tvrzených zaručených právech.
Ústavní soud považuje rozhodnutí za srozumitelné, přezkoumatelné a ústavně konformní. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu