ECLI:CZ:US:2018:4.US.935.18.1
sp. zn. IV. ÚS 935/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram III, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 21 Cdo 3822/2017-410, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. února 2017 č. j. 23 Co 642/2016-366 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. srpna 2016 č. j. 5 C 23/2016-213, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a B. F., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") uložil stěžovateli (jako žalovanému) zaplatit vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 73 217 Kč s příslušenstvím (výrok I) a stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Doplňujícím usnesením ze dne 21. 9. 2016 č. j. 5 C 23/2016-217 ve znění opravného usnesení ze dne 12. 10. 2016 č. j. 5 C 23/2016-235 byl tento rozsudek doplněn (o výrok III) tak, že stěžovatel je povinen zaplatit České republice částku 3 661 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnici svědčí právo na zaplacení žalované částky z titulu nevyplacené náhrady mzdy za 11 dnů nevyčerpané dovolené za rok 2013 a náhrady mzdy za období od 17. 1. 2015 do 25. 3. 2015, kdy z její strany došlo k okamžitému zrušení pracovního poměru podle §56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
3. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora značeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení 50 299,70 Kč, a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení 14 391,50 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu odmítl s tím, že není podle §237 občanského soudního řádu přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s jeho rozhodovací praxí a další dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je nedostatečně, resp. nepřezkoumatelně odůvodněno. Nelze rozeznat, jaké myšlenkové konstrukce vedly tento soud k odmítnutí dovolání. Jestliže citoval pouze několik rozhodnutí týkajících se zjišťování mzdy nebo platu zaměstnance, nelze na základě toho učinit závěr, že napadené rozhodnutí je s nimi v souladu. Dle stěžovatele měl dovolací soud alespoň stručně uvést, jaké závěry se z jednotlivých rozhodnutí podávají a proč jsou tato rozhodnutí aplikovatelná i na posuzovaný případ. Nedostačující je rovněž ta část odůvodnění, dle níž námitky vznesené k otázce ukončení pracovního poměru či mzdě stanovené pracovní smlouvou nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. S odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 1235/11 (N 126/61 SbNU 831) stěžovatel namítl porušení svého základního práva na spravedlivý proces.
6. Totéž základní právo dle stěžovatele měly porušit i soudy nižších stupňů. Ty dospěly k závěru, že k ukončení pracovního poměru mezi účastníky došlo ke dni 25. 3. 2015, a to na základě jeho okamžitého zrušení vedlejší účastnicí, které tak vznikl nárok na vyplacení náhrady mzdy a nevyčerpané dovolené. Toto hodnocení má být podle stěžovatele v rozporu s dosavadní praxí Ústavního soudu, konkrétně s nálezem ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), dle něhož je třeba použít výklad, který je pro zaměstnance nejpříznivější, kdy neplatnost právního jednání mu nemůže být na újmu. Z tohoto důvodu bylo třeba hodnotit písemnou žádost vedlejší účastnice o ukončení pracovního poměru ze dne 19. 1. 2015 a její následnou akceptaci dopisem ze dne 6. 2. 2015 jako platné rozvázání pracovního poměru ke dni 16. 1. 2015. Dle stěžovatele prý absence písemné formy (§42 odst. 2 zákoníku práce) nezpůsobuje neplatnost takové dohody, neboť zákoník práce sankci neplatnosti z důvodu nedostatku formy, jako tomu bylo podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2011, nestanovuje. Uvedenými úkony došlo k určení podstatných náležitostí dohody o rozvázání pracovního poměru, přičemž není na závadu, že vůle účastníků nebyla projevena na jedné listině.
7. Stěžovatel má také za to, že postup vedlejší účastnice byl nepoctivý a šikanózní, neboť sama požádala o rozvázání pracovního poměru, následně se však odmítla dostavit k písemnému vyhotovení dohody a začala požadovat výše uvedené náhrady. Dle stěžovatele obě strany daly najevo, že pracovní poměr považují za rozvázaný. Argumentoval-li okresní soud tím, že nepodal žalobu na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, pak tato slouží výhradně tam, kdy došlo k rozvázání existujícího pracovního poměru, což není tento případ. Naopak žalobu podle §69 zákoníku práce měla podat vedlejší účastnice, a pokud tak neučinila, je nutné na rozvázání pracovního poměru dohodou k 16. 1. 2015 pohlížet jako na platné.
8. Stěžovatel dále zmínil, že opakovaně poukazoval na to, že při výpočtu průměrné mzdy vedlejší účastnicí se vychází z chybného vyúčtování daně ze závislé činnosti a údajů ze sešitu, který jím nebyl schvalován, a že je třeba vycházet z listinných důkazů, které on jako zaměstnavatel předložil, zejména z pracovní smlouvy obsahující mzdový výměr ze dne 13. 5. 2013. Výpověď svědka T. v trestním řízení nelze považovat za důkaz prokazující výši hrubé mzdy, neboť není zřejmé, zda uvedl hrubou nebo čistou mzdu, a k výsledku tohoto svědka, ač to navrhoval, v daném soudním řízení nedošlo. Navíc při stanovení výpočtu průměrné mzdy nejsou zahrnuty příplatky za svátky, soboty, neděle a přesčasy. Výpočet mzdy provedený krajským soudem dle stěžovatele nelze považovat za správný, protože nevycházel ze smluvní odměny stanovené mzdovým výměrem a nebyly v něm zohledněny zákonné postupy podle zákoníku práce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. V části ústavní stížnosti, která směřuje proti rozsudkům soudů nižších stupňů, stěžovatel tvrdí, že mezi ním a vedlejší účastnicí došlo k rozvázání pracovního poměru dohodou a že výše náhrady mzdy byla stanovena v nesprávné výši. Jak z odůvodnění napadených rozsudků patrno, oba soudy v prvé řadě dospěly k závěru, že k akceptaci návrhu vedlejší účastnice na rozvázání pracovního poměru dohodou k 16. 1. 2015 nedošlo, přičemž řádně zdůvodnily, jak k tomu dospěly. Tím plně vyhověly požadavkům, jež na ně jsou z hlediska ústavnosti, konkrétně pak z hlediska řádného procesu kladeny (nehledě na to, že se s jejich závěry Ústavní soud ztotožňuje i z věcného hlediska). A vzhledem k tomu, že žádná dohoda o ukončení pracovního poměru mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí uzavřena nebyla, je zřejmé, že další stěžovatelovy námitky, které s touto otázkou souvisejí, jsou bezpředmětné.
13. Jde-li o otázku výše náhrady mzdy, stěžovatel uvedl, že tato náhrada měla být stanovena s ohledem na výši mzdy, jež byla sjednána v pracovní smlouvě, a dále soudům nižších stupňů vytkl nesprávný postup při výpočtu průměrného výdělku s tím, že nebyl proveden s ohledem na odpracované dny ve svátky, soboty, neděle a práci přesčas. V souvislosti s první námitkou třeba uvést, že obecné soudy (zcela správně) pokládaly za rozhodující mzdu, která byla vedlejší účastnici skutečně vyplácena, a její výši pak stanovily na základě provedených důkazů. Vyjádřil-li stěžovatel s tímto zhodnocením nesouhlas, přičemž argumentoval, že měly vycházet pouze ze mzdového výměru, opět nejde o vadu, jež by měla ústavněprávní relevanci; jak totiž Ústavní soud opakovaně upozorňuje, k "přehodnocování" hodnocení provedených důkazů, jak bylo učiněno obecnými soudy, oprávněn není.
14. Takovouto relevanci pak nevykazuje ani druhá námitka, neboť krajský soud se otázkou výpočtu náhrady mzdy řádně zabýval, když vyšel z toho, že v souzené věci je třeba postupovat podle §354 zákoníku práce, načež vysvětlil, jak ke konkrétní výši průměrného pravděpodobného výdělku vedlejší účastnice dospěl. Jeho právní úvahy byly přezkoumány dovolacím soudem, žádné pochybení však zjištěno nebylo. Stěžovatel sice obecně namítá porušení postupů stanovených zákoníkem práce, jaké konkrétní ustanovení mělo být porušeno, nadto způsobem představujícím tzv. kvalifikovanou vadu (viz sub 10), neuvedl, a především není zřejmé, jaký dopad by tvrzené pochybení mělo na výsledek daného řízení (zvláště s ohledem na závěr odvolacího soudu, dle něhož vedlejší účastnice uplatnila nárok v nižší výši, než jí podle zákona náleží).
15. Napadl-li stěžovatel usnesení dovolacího soudu pro tzv. nepřezkoumatelnost, Ústavní soud se s ním ani v tomto bodě ztotožnit nemohl. Jak z napadeného rozhodnutí patrno, Nejvyšší soud na stěžovatelovy dovolací námitky reagoval, v jednom případě dospěl k závěru, že vznesená námitka je sice relevantní, nikoliv však důvodná (resp. že není vůbec způsobilá založit přípustnost dovolání), a jde-li o ostatní případy, že (ani) nejde o námitky relevantní, přičemž stručně vysvětlil, jak k tomu dospěl. Stěžovatel příslušné odůvodnění prakticky nereflektuje, neuvádí, čemu neporozuměl, zejména proč s ohledem na konkrétní okolnosti případu považuje judikaturní odkaz (spojený s citací relevantních právních úvah) za nedostatečný. Ústavní soud přitom neshledal, že by z odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo možné vůbec vyvodit, proč Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl.
16. Protože nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu