ECLI:CZ:US:2018:4.US.98.18.1
sp. zn. IV. ÚS 98/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou, sídlem U Stadionu 157/4, Beroun, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2017 č. j. 70 Co 312/2017-691 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. května 2017 č. j. 50 P 282/2014-640, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a 1) nezletilého K. P., zastoupeného Městskou částí Praha 5, sídlem náměstí 14. října 1381/4, Praha 5 - Smíchov, a 2) Z. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi byl porušen princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na ochranu osobnosti podle čl. 10 Listiny, právo "nejlepšího zájmu dítěte" podle čl. 3 odst. 1 a 2 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte a právo na respektování rodinného života podle čl. 11 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") uložil stěžovateli jako otci nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") strpět přihlášení nezletilého vedlejší účastnicí (dále jen "matka") k předškolnímu vzdělávání do Mateřské školy R. a strpět počínaje 1. 7. 2016 docházku nezletilého do této mateřské školy, dále pak udělil za stěžovatele souhlas s touto docházkou a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Obvodní soud vyšel z toho, že nezletilý je ve střídavé péči rodičů, tři pracovní týdny tráví u matky (ta bydlí a pracuje v R.), od roku 2016 navštěvuje toto předškolní zařízení, kde se bez problémů adaptoval a účastní se vzdělávacího programu, přičemž oba rodiče se shodli, že předškolní vzdělávání je potřebné. S ohledem na tyto skutečnosti uzavřel, že je v zájmu nezletilého, aby mateřskou školu v místě bydliště matky navštěvoval.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu, uvedl, že v řízení nevyšlo najevo, že by zmíněné předškolní zařízení mělo mít nějaké negativní dopady na nezletilého, ale že tomu je právě naopak, vzal v úvahu i to, že pokud by stěžovateli vyhověl, mělo by to jen ten důsledek, že by se o nezletilého musela starat babička, a stěžovatelův požadavek, aby nezletilý chodil do školky v P., označil za stávající situace za nelogický, resp. nerealizovatelný (přičemž okolnosti odchodu matky z P., jak lze vyvodit z obsahu rozsudku, nepovažoval z hlediska toho, co bylo předmětem řízení, za relevantní).
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel uvedl, že nesouhlasil a nadále nesouhlasí se svévolným "vytvářením" faktického a trvalého bydliště nezletilého matkou v R., že nezletilý s ním nemůže rozvíjet adekvátní vztah a zaostává v některých vývojových oblastech, a proto by měl navštěvovat mateřskou školku v místě "souhlasně stanoveného bydliště", tj. v P. Dle stěžovatele obecné soudy přehlédly, že matka nečiní tyto své kroky v zájmu nezletilého, ale v zájmu svém, a jím předložené důkazy, zejména komunikací mezi rodiči, neberou v potaz. Upozornil, že žádal (naposledy podáním ze dne 28. 3. 2016), aby obvodní soud rozhodl o určení trvalého bydliště, ale že tato věc není vůbec řešena.
5. Dále upozornil na to, že matčin souhlas s umístěním nezletilého v mateřské škole v P. měl jen vyvolat dojem vstřícnosti vůči jeho požadavkům, původně s tímto umístěním nesouhlasila, a to kvůli rozdílnému typu obou školek. V této souvislosti stěžovatel obecným soudům vytkl, že se těmito fakty nezabývaly, nehodnotily situaci komplexně, mj. že veškeré záležitosti nezletilého řeší obvodní soud, opatrovníkem je opakovaně ustanovován orgán sociálně-právní ochrany dětí P., nezletilý i matka zde mají trvalé bydliště i zázemí v podobě bytu v osobním vlastnictví, matka zde dlouhodobě žila a pracovala, nemá problém si zde najít zaměstnání, sama uvedla, že se hodlá vrátit do P., a nezohlednily ani to, že v P. má nezletilý více možností než v R., protože je tam velké množství mateřských školek, kroužků a zájmových aktivit.
6. Současně stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že jeho návrh na určení trvalého bydliště nezletilého splňuje požadavek §877 občanského zákoníku, ale obecné soudy jej nijak neřeší, naopak předmětný návrh matky řešily aktivně, ale jen v jejím zájmu. Dle stěžovatele není v zájmu nezletilého, aby sledoval matčin zájem, když je schopna zajistit předškolní vzdělávání v P., přičemž namítl, že nezkoumaly její motivaci setrvávat v R., ačkoliv její tvrzení se odlišuje od skutečnosti, která negativně ovlivňuje život nezletilého, a to tím, že nyní musí kvůli svévolnému rozhodnutí matky cestovat. Stěžovatel, jak dále upozornil, teď musí řešit dilema, zda nezletilý má navštěvovat dvě zařízení, anebo raději být v jeho domácí péči, přičemž poukazuje na možnost destabilizace situace, což by byl argument pro svěření nezletilého do matčiny péče. Závěrem stěžovatel uvedl, že skutečnost, že nezletilý navštěvuje mateřskou školu v R. od září 2016, je výsledkem rozhodnutí obecných soudů, které takto podporují manipulativní a protiprávní chování matky. Tím a "mlčením" ohledně místa bydliště tento matčin postup podle stěžovatele obecné soudy legalizují.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze,
vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní stížnost je založena na námitce, že obecné soudy neměly matce udělit souhlas s docházkou nezletilého do mateřské školky v R., neboť v zájmu nezletilého je, aby matka s nezletilým bydlela v P. a nezletilý navštěvoval předškolní zařízení tam. Jak však patrno z napadených rozhodnutí, obecné soudy se otázkou, zda je v tzv. nejlepším nájmu nezletilého, aby navštěvoval mateřskou školku v R., řádně zabývaly, když své závěry srozumitelným a logickým způsobem odůvodnily, přičemž se s argumenty stěžovatele, které nyní opakuje v ústavní stížnosti, dostatečně vypořádaly, a ani po obsahové stránce Ústavní soud nemá, co by úvahám obecných soudům mohl z hlediska ústavnosti vytknout.
11. Jak patrno z výše uvedeného, stěžovatel odmítá akceptovat skutečnost, že se matka odstěhovala do R., a prostřednictvím svého nesouhlasu s docházkou nezletilého do mateřské školy v místě bydliště matky se snaží dosáhnout toho, aby se odstěhovala zpět do P. Nutno připomenout, že poměry nezletilého byly se zřetelem k současnému místu bydliště matky již pravomocně upraveny (a ústavní stížnost proti příslušným soudním rozhodnutím byla pro zjevnou neopodstatněnost Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1444/17). I proto stěžovatelem uvedený důvod nelze považovat z hlediska předmětu řízení za relevantní, přičemž žádné jiné důvody, pro které by nezletilý nemohl docházet do mateřské školy v R., stěžovatel neuvedl.
12. Namítl-li stěžovatel, že okresní soud nereagoval na jeho návrh ze dne 28. 3. 2016 na určení bydliště nezletilého podle §877 občanského zákoníku, možno uvést, že stěžovatel má k dispozici procesní prostředek, kterým se proti údajné nečinnosti uvedeného soudu může bránit (viz §174a zákona o soudech a soudcích), především pak se tvrzené pochybení netýká napadených soudních rozhodnutí ani řízení, které jejich vydání předcházelo.
13. Protože nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu