ECLI:CZ:US:2019:1.US.1022.19.1
sp. zn. I. ÚS 1022/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti P. F., zastoupeného Mgr. Alešem Nytrou, advokátem se sídlem Přívozská 703/10, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 350/2018-923 ze dne 11. ledna 2019 a rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. 14P 248/15-826 ze dne 8. srpna 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě ve věci rodičovské péče o nezletilou dceru narozenou dne 11. 2. 2005. Rozhodnutími těchto soudů měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na rodinný život a právo na péči o děti podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Stěžovatel podal před okresním soudem návrh na výkon rozhodnutí o péči o nezletilé dítě, jímž se domáhal, aby soud matku písemnou formou vyzval k plnění povinností rodiče vyplývajících z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 6.1.2016, č.j. 14 P 248/2015-258. Podle tohoto rozsudku byla nezletilá dcera svěřena do společné péče rodičů, přičemž matka dle stěžovatele nedodržovala předem ujednanou dohodu ohledně času a místa předání nezletilé. Později stěžovatel podal rovněž návrh na úpravu styku s nezletilou, neboť rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 22.5.2017, č.j. 14 P 248/2015-423, jímž byla nezletilá odňata ze společné péče rodičů a svěřena do péče matky, avšak styk s nezletilou soudně upraven nebyl. Podle stěžovatele matka této situace dle otce zneužívala a bránila mu ve styku s nezletilou. Stěžovatel rovněž podal návrh na snížení stanovené výše výživného.
3. Rozsudkem okresního soudu bylo řízení o výkonu rozhodnutí č.j. 14 P 248/2015-258 zastaveno, byl zamítnut návrh otce na snížení výživného a na úpravu styku s nezletilou a bylo vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
4. Krajský soud, jakožto odvolací soud, následně změnil rozsudek okresního soudu ve výroku o styku stěžovatele s nezletilou. Podle rozsudku krajského soudu je stěžovatel oprávněn stýkat se s dcerou třetí sobotu v každém kalendářním měsíci v době od 14 do 16 hodin. K předávání nezletilé dochází před místem jejího bydliště.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
5. Stěžovatel má za to, že mu obecné soudy v řízení neposkytly žádnou ochranu, resp. jeho rodičovským právům. Ve styku s nezletilou je mu soustavně bráněno, což je ze strany veřejné moci krajně neetické. Okresní soud nestanovil stěžovateli žádný styk s nezletilou, čímž postavil stěžovatele do ponižující a konfliktní situace, kdy se musí schůzek dožadovat dcery, příp. dovolovat její matky. Okresní soud se dopustil hrubého porušení čl. 36 Listiny, když bez dalšího přisvědčil tvrzením matky, která dceru v pubertálním věku proti stěžovateli popuzuje. Soud nerozhodoval ve věci nestranně, jeho snaha v řízení podpořit matku je více než zjevná. Dcera v řízení opakuje jen to, co po ní chce matka, bylo tedy na místě provést dokazování znaleckým posudkem, který by zjišťoval skutečné postoje a přání stěžovatelovy dcery.
6. Krajský soud stěžovateli styk s dcerou zúžil. Z jednání a výslechu stěžovatelovy dcery před krajským soudem vyplynulo, že nezletilá se toliko snaží zavděčit matce. I v případě, že by se jako pravdivé prokázalo vše, co o stěžovateli matka a dcera tvrdí, krajský soud neměl právo styk takto extrémně zúžit. Svým postupem soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Oba s dcerou bydlí na jiném místě a čas strávený jízdou pohltí významnou část doby, kterou soud pro jejich setkávání vymezil. Navíc v okolí bydliště dcery není místo, kde by společně mohli trávit čas. Rovněž krajský soud nekriticky přejal tvrzení matky bez toho, aby vyvinul snahu o získání objektivních informací. Z toho důvodu jsou nepřiměřené závěry krajského soudu o tom, že se stěžovatel dopouštěl chování, které hraničí s pronásledováním a v komunikaci se dopouštěl chování vykazujícího znaky psychického týrání.
7. Obecné soudy svým postupem popřely judikaturu Ústavního soudu, dle které by mělo docházet k co nejširšímu kontaktu dětí s oběma rodiči [nález sp. zn. I. ÚS 618/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 204/43 SbNU 279), nález sp. zn. I. ÚS 153/16 ze dne 26. 7. 2016 (N 137/82 SbNU 207), nález sp. zn. I. ÚS 420/05 ze dne 11. 10. 2007 (N 158/47 SbNU 63)].
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozsudku obvodního soudu, proti kterému není přípustné odvolání. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
11. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval problematikou úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí, včetně péče o ně. V této oblasti Ústavní soud postupuje zdrženlivě. Soudní rozhodování v rodinně právních věcech se totiž do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Nelze však vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy. Jen v takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout, po seznámení se s napadenými rozhodnutími však tento soud dospěl k závěru, že k takové situaci v nyní projednávané věci nedošlo.
13. Stěžovatel se ve svém návrhu domáhá zrušení výroku I. okresního soudu, dle kterého bylo zastaveno řízení o výkonu rozhodnutí Okresního soudu v Opavě ze dne 6.1.2016, č.j. 14 P 248/2015-258, jímž byla nezletilá dcera svěřena do společné péče rodičů. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 22.5.2017, č.j. 14 P 248/2015-423, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.11.2017, č.j. 13 Co 380/2017-500, bylo následně rozhodnuto tak, že se nezletilá z dosavadní společné péče rodičů odnímá a že se svěřuje do výlučné péče matky. V průběhu řízení o výkon rozhodnutí tedy bylo původní rozhodnutí změněno, resp. nahrazeno rozhodnutím novým. Tuto skutečnost stěžovateli okresní soud ve svém rozsudku vyčerpávajícím způsobem osvětlil a proti výroku o zastavení řízení o tomto návrhu ani stěžovatel ve svém odvolání nebrojil.
14. Z výše uvedeného pak rovněž vyplývá, že námitka nepřiměřeného zúžení styku s nezletilou krajským soudem je lichá. Nezletilá byla svěřena do výlučné péče matky a teprve krajský soud svým rozsudkem tento stav zvrátil ve prospěch rodičovských práv stěžovatele.
15. Pokud stěžovatel námitku směřoval k tomu, že již samotné stanovení styku krajským soudem nepřípustně zužuje jeho práva na styk s dítětem, Ústavní soud ani této námitce nemůže přisvědčit. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče svěřeno nebylo, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a pečlivě uvážily, jaký výchovný model je pro dítě nejvhodnější, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů, případně jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu je snažit se nalézt zároveň takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Posouzení všech výše uvedených rozhodných otázek totiž spadá primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit. Z těchto mantinelů krajský soud nevybočil a ani dílčí části odůvodnění, které stěžovatel ve své stížnosti namítá, neshledal Ústavní soud nepřiměřenými vzhledem k provedeným důkazům a zjištěním, které v řízení vyšly najevo.
16. Pokud stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16].
17. Prizmatem shora uvedeného tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozsudky okresního a krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na rodinný život a péči o dítě či že by napadené rozhodnutí jakkoliv odporovalo nejlepšímu zájmu nezletilé dcery. Rovněž nedošlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
18. Rozhodnutí přezkoumávané Ústavním soudem upravuje péči o nezletilou v současnosti. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout toliko ve formě obiter dicta, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Ústavní soud doplňuje argumentaci tím, že pokud bude mít v budoucnu stěžovatel za to, že nynější způsob úpravy péče pro nezletilou není vhodný, nic mu nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátil na obecný soud. Ten dospěje-li k závěru, že jsou pro případnou změnu splněny nezbytné podmínky a že je to vhodné, potřebné a v nejlepším zájmu nezletilé, pak může péči o ni v budoucnu upravit také jinak.
19. Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozsudky okresního a krajského soudu nebyla porušena namítaná ústavně zaručená práva stěžovatele. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu