ECLI:CZ:US:2019:1.US.1078.18.1
sp. zn. I. ÚS 1078/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RNDr. Aleny Veselské, zastoupené Mgr. Petrem Musilem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové nám. 103/27, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2017 č. j. 25 Cdo 5974/2016-508 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. června 2016 č. j. 11 Co 730/2015-451, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Proti shora uvedeným rozsudkům podala stěžovatelka ústavní stížnost, ve které tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv, zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 90 Ústavy. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. dubna 2015 č. j. 9 C 92/2004-417 bylo ve věci stěžovatelky jako žalobkyně proti žalovanému Petru Herzinovi (za účasti České podnikatelské pojišťovny, a.s. na straně žalovaného) rozhodnuto tak, že výrokem prvním bylo žalovanému uloženo zaplatit stěžovatelce částku 304 908 Kč s příslušenstvím, výrokem druhým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a výrokem třetím o náhradě nákladů státu.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 16. června 2016 č. j. 11 Co 730/2015-451 tím způsobem, že výrokem prvním pod bodem a) změnil první výrok soudu prvního stupně potud, že zamítl žalobu na zaplacení částky 181 128 Kč s příslušenstvím, jinak byl rozsudek v tomto výroku potvrzen. Výrokem prvním pod bodem b) pak rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích druhém a třetím a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení. Výrokem druhým pak odvolací soud nařídil doplnění rozsudku, spočívající v rozhodnutí o částce 600 Kč a o poplatkové povinnosti. Nejvyšší soud poté rozsudkem ze dne 19. prosince 2017 č. j. 25 Cdo 5974/2016-508 dovolání stěžovatelky proti výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku, zamítl a co do zbytku dovolání odmítl.
3. Ve věci se jednalo o to, že stěžovatelka se po žalovaném domáhal náhrady škody, která jí vznikla v důsledku dopravní nehody, kterou zavinil žalovaný. Na základě předchozích pravomocných rozhodnutí soudu v této věci byla žalobkyni přiznána náhrada za bolest, za ztížení společenského uplatnění, za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti a náhrada věcné škody na oblečení. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2015 č. j. 9 C 92/2004-417 bylo rozhodnuto o zbývajících nárocích tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 304 980 Kč s příslušenstvím, a to na náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, nákladů vynaložených na úklid domácnosti žalobkyně po dobu její hospitalizace a léčení, nákladů spojených s provozem laboratoře, nákladů na zastoupení advokátem v adhezním řízení, nákladů na posudek a na potvrzení o úrazu. Krajský soud v Ústí nad Labem se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů spojených s léčením žalobkyně, náhrady nákladů za úklid a údržbu její domácnosti a náhrady nákladů vzniklých v adhezním řízení. Správným však neshledal právní názor soudu prvního stupně na uplatněný nárok v částce 181 128 Kč, označený jako náhrada nákladů spojených s provozem laboratoře v době pracovní neschopnosti žalobkyně. Odvolací soud dovodil, že z tvrzení žalobkyně-stěžovatelky nevyplývají skutečnosti, jež by mohly vést k závěru, že se jedná o náhradu ušlého zisku ve smyslu §442 odst. 1 občanského zákoníku a nárok není důvodný ani z titulu věcné škody, představované zvýšeným výdajem na provoz laboratoře v době její pracovní neschopnosti, jak jej žalobkyně označila. Z jejích tvrzení vyplývá, že se domáhala náhrady nákladů vynaložených na zajištění svého podnikání a náhradu požaduje ve výši daňově uznatelných výdajů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, jež je možno odečíst od základu daně.
4. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedla, že v řízení namítala především skutečnost, že se nepochybně jedná o majetkovou újmu, spočívající ve zmenšení jejího majetku, jestliže v důsledku škodné události byla nucena vynaložit další značné prostředky, které by v případě, že by zdravotní handicap neutrpěla, vynaložit nemusela. Poukazovala rovněž na to, že je nepodstatné, jestli se jednalo o prostředky z podnikání nebo její soukromé prostředky, protože za všech okolností se jednalo o peníze, které musela vynaložit mimořádně, tzn. nad běžné náklady, které jí při výkonu její podnikatelské činnosti vznikaly. V této souvislosti zdůraznila, že odborné činnosti jiných mikrobiologů, s jejichž pomocí zajistila chod laboratoře po dobu její nepřítomnosti, by jinak zastala sama.
5. Ústavní soud si k podrobnému posouzení celého případu vyžádal příslušný spisový materiál (spis Okresního soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 9 C 92/2004) a po jeho prostudování shledal, že ústavní stížnost je v části, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2017 č. j. 25 Cdo 5974/2016-508 a proti výroku prvnímu písm. a) rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. června 2016 č. j. 11 Co 730/2015-451 zjevně neopodstatněná. Pokud napadá rovněž výrok první písm. b) a výrok druhý rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, je nutno v této části posoudit ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť, jak výše vyloženo, byla těmito výroky věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení a nařízeno doplnění rozsudku.
6. Ke zjevné neopodstatněnosti napadeného rozsudku Nejvyššího soudu a výroku odvolacího soudu Ústavní soud připomíná, že je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
7. Ve zkoumané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů. V pro danou věc klíčové otázce lze souhlasit se závěry Nejvyššího soudu, jenž mj. uvedl, že odborná činnost žalobkyně v mikrobiologické laboratoři byla zdrojem jejích příjmů; po dobu, kdy v důsledku úrazu svou podnikatelskou činnost neprovozovala a neměla příjem z vlastní činnosti, jí náleží náhrada za ztrátu zisku (tj. za ztrátu jejího výdělku z činnosti v mikrobiologické laboratoři), která jí byla ve výši 213 146,42 Kč s příslušenstvím za dobu její pracovní neschopnosti již pravomocně přiznána. Za této situace je podle Nejvyššího soudu irelevantní, zda v době, kdy žalobkyně nevykonávala žádnou výdělečnou činnost, práci namísto ní vykonal jiný podnikatel v rámci své vlastní podnikatelské činnosti. Proto pokud vyplatila určité částky třetím osobám v souvislosti s jejich výdělečnou činností v době, kdy ona svou pracovní činnost ve své laboratoři nevykonávala, nejedná se o újmu, za niž by v rámci náhrady škody na zdraví odpovídal škůdce, a to bez ohledu na to, zda se jedná o daňově uznatelné výdaje či nikoliv. Obecně lze z ústavněprávního hlediska konstatovat, že soudy provedly ve zkoumaném případě obsáhlé dokazování a stěžovatelce se dostalo adekvátních, prokázaných náhrad a odškodnění také za ztrátu na zisku. Za této situace není úkolem Ústavního soudu závěry soudů obecných přehodnocovat a hlouběji tak do věci ingerovat.
8. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a v části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu