ECLI:CZ:US:2019:1.US.1105.19.1
sp. zn. I. ÚS 1105/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jaroslava a Květoslavy Lamparových, oba zastoupeni Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem Šítkova 233/1, Praha, proti usnesení soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka, Exekutorský úřad Praha 9, o udělení příklepu ze dne 8. srpna 2016 č. j. 085 EX 11011/14-367, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2016 č. j. 16 Co 353/2016-394 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2018 sp. zn. 21 Cdo 1867/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že dne 8. 9. 2014 bylo exekučními příkazy rozhodnuto o provedení exekuce předmětné nemovitosti - domu, a to v případě stěžovatelů u každého pro spoluvlastnický podíl v rozsahu 1/4 a pro spoluvlastnický podíl rozsahu 1/2 třetí povinné. Téhož dne bylo dále rozhodnuto o provedení exekuce nemovitostí - pozemků (včetně pozemku, na kterém stojí předmětný dům), a to pro spoluvlastnický podíl rozsahu 1/2 prvního stěžovatele a pro spoluvlastnický podíl rozsahu 1/2 třetí povinné. Usnesením soudního exekutora ze dne 9. 11. 2015 byla nařízena dražba pozemků, usnesením ze dne 6. 11. 2015 byla nařízena dražba předmětného domu a posléze usnesením ze dne 31. 5. 2016 ze dne byla nařízena na den 8. 8. 2016 opakovaná dražba domu.
Usnesením soudního exekutora ze dne 8. února 2016 č. j. 085 EX 11011/14-246 udělil exekutor vydražitelce příklep vydražených nemovitostí - pozemků (včetně pozemku na němž stojí předmětný dům) za nejvyšší podání ve výši 550 000 Kč. Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. dubna 2016 č. j. 16 Co 98/2016-273 rozhodnutí soudního exekutora potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. července 2016 sp. zn. 20 Cdo 3180/2016 podané dovolání odmítl. Ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím byla usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 3379/16 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Nyní projednávaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, vztahujícím se k udělení příklepu na vydražené nemovitosti - domu. Ústavní stížností napadeným usnesením soudního exekutora o udělení příklepu soudní exekutor udělil vydražitelce příklep na vydražené stavbě č. p. 60, za nejvyšší podání 1 425 000,- Kč. Městský soud usnesení soudního exekutora potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů zamítl, neboť rozhodnutí soudu shledal jako věcně správné.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že exekutor měl postupovat tak, že vydá jednu dražební vyhlášku na všechny dražené nemovitosti, neboť lze předpokládat, že postup, který zvolil, kdy je dražena samostatně budova a samostatně pozemek, na kterém budova stojí, přinese nižší výtěžek, než postup, kdy je dražena dohromady budova i pozemek, na kterém budova stojí. Exekutor nepostupoval účelně a nechránil práva povinných ani oprávněného.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že soudy se námitkami stěžovatelů (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke svým závěrům. Městský soud zdůraznil, že způsob provedení exekuce určuje soudní exekutor (§58 odst. 3 exekučního řádu) a vždy závisí na povaze vymáhané povinnosti. Odvolací soud přitom neshledal žádné porušení zákona, které by bylo v příčinné souvislosti s udělením příklepu vydražitelce, ani jiné porušení zákona či rozpor postupu soudního exekutora se zákonem. Městský i Nejvyšší soud poukázaly na to, že zákonná úprava rozděluje průběh exekuce prodejem nemovitosti do několika relativně samostatných fází, z nichž v každé se řeší vymezený okruh otázek. Úkony soudu, účastníků řízení a osob na řízení zúčastněných jsou zpravidla završeny usnesením, jehož účinky vylučují možnost v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo (pravomocně) rozhodnuto (srov. sp. zn. 20 Cdo 2006/2006, 20 Cdo 1535/2013, 30 Cdo 511/2014, 20 Cdo 606/2018). Za situace, kdy v době nařízení druhé elektronické dražby domu již byly předmětné pozemky vydraženy a správnost provedení exekuce prodejem pozemků (viz shora uvedené usnesení soudního exekutora ze dne 8. února 2016 a navazující rozhodnutí městského soudu a Ústavního soudu) nelze přezkoumávat, je bezpředmětné zabývat se otázkou, zda mělo být přistoupeno k prodeji všech nemovitostí společnou dražební vyhláškou. Navíc je třeba přihlédnout i k tomu, že u každé z nemovitostí zapsaných na rozdílných listech vlastnictví je v projednávané věci jiný okruh vlastníků.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelů s právními závěry soudů, kdy se domáhají přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru. V ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se civilní soudy vypořádaly. Řádně odůvodněným závěrům soudů z ústavního hlediska nelze nic vytknout. Ústavní soud nadto připomíná, že se věcí zabýval i Nejvyšší soud, kterému přísluší provádění sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů.
Jak je zřejmé, v posuzovaném případě Ústavní soud, shodně jako ve věci týchž stěžovatelů vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3379/16, neshledal porušení stěžovateli vytýkaných základních práv. Stěžovatelé měli a využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňují, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu