ECLI:CZ:US:2019:1.US.1265.19.1
sp. zn. I. ÚS 1265/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, P. O. BOX 50/C3, 357 31 Horní Slavkov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 311/2019-2996 ze dne 20. 3. 2019, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 91/2018 ze dne 12. 12. 2018 a usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 3 T 3/2015-2946 ze dne 5. 11. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 91/2018 ze dne 12. 12. 2018, kterým byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí prvoinstančního soudu ve věci návrhu na povolení obnovy trestního řízení. Stěžovatel namítal, že vrchní soud porušil jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z textu ústavní stížnosti je však evidentní, že stěžovatel napadá i v záhlaví označené rozhodnutí prvoinstančního soudu, tj. rubrikované usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 3 T 3/2015-2946 ze dne 5. 11. 2018 i rubrikované usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 311/2019-2996 ze dne 20. 3. 2019, od jehož doručení ostatně odvíjí také lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou konstantní judikaturou [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 256/08 ze dne 6. 8. 2008 nebo recentní usnesení sp. zn. III. ÚS 3171/18 ze dne 15. 1. 2019, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha, č. 3, 2004, str. 125) podrobil ústavnímu přezkumu i tato rozhodnutí, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění jejích vad.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozhodnutím krajského soudu byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy trestního řízení. Vrchní soud v Praze pak napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stěžovatelovu stížnost proti citovanému rozhodnutí prvoinstančního soudu zamítl. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu.
V průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatele však bylo Ústavnímu soudu dne 7. 5. 2019 doručeno oznámení právního zástupce stěžovatele o tom, že stěžovateli vypověděl smlouvu o poskytování právních služeb v řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud v tomto značně specifickém případě na odstranění chybějící podmínky řízení - spočívající v absenci povinného právního zastoupení stěžovatele - netrval, neboť by se v nyní projednávaném případě jednalo o ryze formalistický procesní postup bez jakéhokoliv vlivu na výsledek řízení, a proto přistoupil k posouzení ústavní stížnosti samotné.
Ústavní soud vzal v úvahu argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh opožděný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v nyní posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel napadl dovoláním rubrikované usnesení Vrchního soudu v Praze, ačkoliv byl správně poučen o tom, že proti tomuto rozhodnutí není žádný opravný prostředek přípustný. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ve svém usnesení č. j. 7 Tdo 311/2019-2996 ze dne 20. 3. 2019 srozumitelně a náležitě odůvodnil, proč odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu, když uvedl, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 91/2018 ze dne 12. 12. 2018 o návrhu na povolení obnovy řízení není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 2 trestního řádu, neboť není uvedeno v taxativním výčtu, a proto dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek není proti takovému rozhodnutí ex lege přípustné. Z těchto důvodů nelze v jeho postupu spatřovat zásah do stěžovatelova práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li jeho dovolání pro nepřípustnost. Proto ústavní stížnost v části směřující proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o rubrikovaná usnesení Vrchního soudu v Praze a usnesení Krajského soudu v Plzni, pak je v této části ústavní stížnost podána opožděně. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým procesním prostředkem bylo v nyní projednávané věci usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 91/2018 ze dne 12. 12. 2018, které bylo právnímu zástupci doručeno dne 10. 1. 2019 a stěžovateli dne 15. 1. 2019, jak vyplývá z vyžádaných doručenek. Stěžovatel však ústavní stížnost, kterou brojil výhradně proti rubrikovanému usnesení Vrchního soudu v Praze, podal až dne 15. 4. 2019, tj. po marném uplynutí zákonné lhůty.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh podaný po lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu