ECLI:CZ:US:2019:1.US.1347.19.1
sp. zn. I. ÚS 1347/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Z. T., zastoupeného Mgr. Petrem Sýkorou, advokátem se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 555/31, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1786/2018-170 ze dne 30. ledna 2019, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 61 Co 375/2017-95 ze dne 24. ledna 2018 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově č. j. 7 C 123/2017-70 ze dne 7. září 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudků Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově ve věci o zaplacení částky 47 615 Kč s příslušenstvím. Rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na rovné zacházení podle čl. 1 a čl. 4 odst. 3 a odst. 4, jakož i právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Před obecnými soudy se stěžovatel domáhal, aby byla žalovanému (městu K.) uložena povinnost zaplatit mu částku 47 615 Kč s úrokem z prodlení. Svůj nárok odůvodnil zejména tím, že byl od roku 1999 zaměstnán u žalovaného, naposledy od 1. 6. 2013 ve funkci vedoucího odboru dopravy Městského úřadu K. Jeho plat podle posledního platového výměru činil (včetně osobního příplatku a příplatku za vedení) celkem 31 630 Kč. Usnesením Policie České republiky ze dne 28. 7. 2016 však bylo podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu) zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a to v jednočinném souběhu se zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle ustanovení §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) trestního zákoníku. Na základě této skutečnosti byl od 9. 8. 2016 stěžovatel převeden na jinou práci a zároveň dne 9. 8. 2016 došlo na základě platového výměru ke snížení platu stěžovatele na částku 18 600 Kč. Následně však bylo zmíněné usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele zrušeno z důvodu, že je pro nesrozumitelnost nepřezkoumatelné. Za tohoto stavu tedy stěžovatel požadoval po žalovaném odpovídající doplatek platu za dobu od 9. 8. 2016 do 31. 12. 2016.
3. Ze spisového materiálu vyplývá, že Okresní soud v Sokolově jako soud prvního stupně zamítl výrokem I. rozsudku č. j. 7 C 123/2017-70 ze dne 7. 9. 2017 návrh stěžovatele, kterým se domáhal zaplacení částky 47 615 Kč s příslušenstvím. Tato částka měla představovat doplatek platu za dobu neoprávněného převedení na jinou práci za období od 10. 8. 2016 do 31. 12. 2016, a to z důvodu zrušení usnesení Policie České republiky o zahájení trestního stíhání vůči stěžovateli. Okresní soud shledal převedení na jinou práci dle §41 odst. 2 písm. b) zákoníku práce jako oprávněné a rovněž uvedl, že škodou na majetku zaměstnavatele lze rozumět i poškození dobrého jména či morálního kreditu. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací se posléze výrokem I. plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a rozsudek v tomto rozsahu potvrdil. Výrokem II. modifikoval nárok žalovaného na náhradu nákladů řízení.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, přičemž Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné, avšak nedůvodné. K počátku trestního řízení Nejvyšší soud uvedl, že tento je zásadně vymezen okamžikem sepisu záznamu o zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu, a nikoli až pravomocným usnesením o zahájení trestního stíhání. Ve vztahu k výkladu škody na majetku zaměstnavatele se však Nejvyšší soud částečně odchýlil od závěru soudů prvního a druhého stupně, neboť uvedl, že za takovou škodu lze považovat pouze majetkovou újmu objektivně vyjádřitelnou v penězích. I přesto však dospěl k závěru, že v uvedeném případě tato podmínka pro převedení na jinou práci splněna byla, neboť zaměstnavatel je oprávněn tak učinit nejen tehdy, jestliže již ke vzniku škody došlo, ale také v případě, kdy škoda zaměstnavateli teprve hrozí. Dovolání stěžovatele tak v závěru, jak bylo uvedeno výše, zamítl.
II. Obsah ústavní stížnosti
5. K porušení práv stěžovatele obecnými soudy mělo konkrétně dojít nesprávným extenzivním výkladem pojmu "počátek trestního řízení" a "škoda na majetku zaměstnavatele" ve vztahu k naplnění podmínek §41 odst. 2 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen "zákoník práce").
6. Stěžovatel se zejména domnívá, že za počátek trestního řízení nelze považovat záznam o zahájení úkonů trestního řízení, neboť proti takovému záznamu není přípustná jakákoli obrana. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že za škodu na majetku zaměstnavatele lze považovat i škodu, která do budoucna teprve hrozí.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozsudkům Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud na prvním místě konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek, které stěžovatel uplatnil v řízení před civilními soudy, jež se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádaly. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou.
11. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, a není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a rovněž s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
12. K námitce stěžovatele ohledně interpretace právních předpisů obecnými soudy Ústavní soud nejprve uvádí, že v obecné rovině jsou soudy, stejně jako i další orgány veřejné moci, povinny přispívat interpretací a aplikací práva k právní jistotě osob a tím k naplnění jejich legitimních očekávání. Tak se děje zejména tam, kde právní předpisy obsahují relativně neurčité pojmy, případně tam, kde jsou ustanovení zákona formulována obecněji, neboť konkrétnější formulace by bránily v naplnění jeho účelu. Ústavní soud je v tomto ohledu oprávněn k posouzení pouze toho, zda interpretace aplikovaných právních předpisů soudem nevybočila z ústavních mezí. Ústavní soud dále konstatuje, že důvodem k jeho zásahu je pak teprve stav, kdy výklad pojmu závislého na soudním uvážení je výrazem zjevného faktického omylu či logického rozporu. Teprve tehdy totiž lze mít zpravidla za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou libovůli (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06 ze dne 20. 4. 2006).
13. Ústavní soud připouští, že v některých případech se může stát, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude např. výklad natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)].
14. K takové situaci však v posuzovaném případě nedošlo. Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné, že stěžovatel ve své stížnosti blíže nijak nespecifikuje, v čem konkrétně spatřuje porušení zásad spravedlivého procesu ani vybočení z ústavních mezí. V tomto ohledu neobstojí ani jeho argument, že stanovením počátku trestního řízení k okamžiku pořízení záznamu o zahájení úkonů trestního řízení je mu upřena ústavní ochrana zaměstnance z důvodu neexistence obrany proti takovému záznamu, neboť tato námitka v souvislosti s projednávaným případem nemá oporu v Ústavě ani Listině. Logické rozpory nebo extrémní extenzivnost interpretace podané obecnými soudy pak Ústavní soud neshledal ani ve vztahu k výkladu pojmu škoda na majetku zaměstnavatele.
15. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Stěžovatel měl možnost obecným soudům předložit svůj náhled na věc a přesvědčit je. Skutečnost, že je nepřesvědčil, porušení jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
IV. Závěr
16. Prizmatem shora uvedeného tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, krajského soudu ano okresního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 1, čl. 4 a čl. 36 Listiny, jakož ani s čl. 2 odst. 3 Ústavy.
17. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu