ECLI:CZ:US:2019:1.US.1434.19.1
sp. zn. I. ÚS 1434/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Agnesy Stojkové, zastoupené JUDr. Ivanou Jordovou, advokátkou, se sídlem M. R. Štefánika 1a, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2019 č. j. 33 Cdo 630/2019-195, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. dubna 2019, stěžovatelka podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2019 č. j. 33 Cdo 630/2019-195. Stěžovatelka namítala, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále namítala porušení práv zakotvených v čl. 1, čl. 2, čl. 12 a čl. 37 Listiny.
2. Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 29. března 2018 č. j. 12 C 267/2015-121 určil, že stěžovatelka je vlastníkem 3/4 podílu nemovitostí specifikovaných ve výrokové části rozsudku v k. ú. R. Okresní soud rozhodoval o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Stěžovatelka tvrdila, že darovací smlouvou a smlouvou o zřízení práva věcného břemene ze dne 26. srpna 2014 darovala svůj spoluvlastnický podíl o velikosti 3/4 na předmětných nemovitostech žalovanému Martinu Peckovi, který je jejím vnukem, včetně součástí a příslušenství a žalovaný jej přijal. Stěžovatelka uvedla, že těžce snáší nezájem žalovaného o její osobu, který se o ni nestará. Okresní soud dovodil, že stěžovatelka odvolala svůj dar žalovanému pro nevděk, kterého se žalovaný dopustil.
3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 24. září 2018 č. j. 18 Co 221/2018-155 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že stěžovatelka je vlastníkem 3/4 podílu předmětných nemovitostí zamítl a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení, a to před okresním soudem v částce 38 880 Kč a před odvolacím soudem v částce 6 776 Kč. Odvolací soud po právní stránce uzavřel zcela odlišně na podkladě skutkových závěrů okresního soudu, které podle jeho názoru pominuly řadu rozhodných skutečností sledovaného období, že úmyslné nebo hrubé nedbalostní jednání žalovaného, které by zjevně porušovalo dobré mravy, nebylo ze stran žalovaného ve vztahu k uplatněným důvodům stěžovatelky v řízení prokázáno v intenzitě vyžadované zákonem pro revokaci daru. Skutky, které stěžovatelka uvedla v právním jednání odvolání daru pro nevděk ze dne 18. listopadu 2015, dílem nebyly prokázány a dílem nejsou způsobilé naplnit zákonem vyžadovanou intenzitu zjevného úmyslného či hrubě nedbalostního jednání (ublížení) v rozporu s dobrými mravy, jak vyžaduje pro revokaci daru ustanovení §2072 odst. 1 občanského zákoníku.
4. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání podané stěžovatelkou odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. z důvodu, že absence údaje o tom, v čem podle stěžovatelky spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že odvolací soud objektivně nevyhodnotil veškeré provedené důkazy a došel k nesprávným právním závěrům. Nejvyšší soud se pak jejím dovoláním, zvláště jeho obsahem, vůbec nezabýval, věc posoudil pouze formálně, aniž by se zamýšlel nad nevděkem v konkrétním případě stěžovatelky a dobrými mravy.
6. Stěžovatelka připustila, že nevděk není v našem právním řádu definován, jde o velmi subjektivní záležitost, neboť nevděk je třeba jinak posuzovat u osob blízkých, mezi osobami staršími, mezi osobami mladými a staršími, mezi osobami cizími a z toho plyne, že je třeba každý případ posuzovat i z hlediska nevděku individuálně. Podle názoru stěžovatelky z obsahu celého dovolání, jasně vyplývá, o co stěžovatelce jde, co napadá a jak chce, aby soud věc posoudil. Proto nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že ani z obsahu dovolání není zřejmé, o co jí jde, co má Nejvyšší soud projednávat a jak rozhodnout. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud své rozhodnutí o odmítnutí dovolání vydal pouze na základě formálního posouzení věci, aniž se zabýval jejím obsahem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaného základního práva v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
10. V posuzovaném případě Ústavní soud žádná výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci Nejvyšším soudem, vedenou v rovině práva podústavního.
11. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s odmítnutím jejího dovolání Nejvyšším soudem. Ústavní soud nejprve v obecné rovině připomíná, že ve své konstantní judikatuře nepovažuje právo na dovolání za ústavně zaručené; z pohledu ústavněprávního by totiž obstála i úprava, v níž by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodne-li se zákonodárce institut dovolání vytvořit, rozhodování o něm nelze vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, a to zejména práva na přístup k soudu [srov. např. nálezy ze dne 11. února 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) či ze dne 10. května 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355)].
12. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro existenci vad, neboť stěžovatelka nespecifikovala žádné z požadovaných kritérií přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř. Ústavní soud pojetí splnění procesních povinností, jak je prezentuje stěžovatelka, však nesdílí.
13. Ústavní soud se konformitou požadavku vylíčit, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, zabýval zejména ve stanovisku pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.). Výrokem I. tohoto stanoviska konstatoval, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí pak vyplývá, že dovolací soud se celou věcí řádně zabýval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Napadené rozhodnutí nenese znaky nepředvídatelnosti a ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
15. Co se týče námitky porušení práva na rovnost účastníků podle čl. 37 Listiny, stěžovatelka blíže nerozvádí, v čem by mělo toto porušení spočívat. Takto neurčitě formulovanou námitkou se Ústavní soud neměl možnost zabývat.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu