ECLI:CZ:US:2019:1.US.1447.19.1
sp. zn. I. ÚS 1447/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti D. Š., zastoupeného JUDr. Kateřinou Duffkovou, advokátkou, se sídlem U Dívčích hradů 305/21, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2019 č. j. 20 Co 369/2018-1178 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. června 2018 č. j. 0 P 55/2016-1028, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Ústavnímu soudu byla dne 30. dubna 2019 ve 23:42:18 hodin doručena ústavní stížnost stěžovatele, která byla doplněna podáním doručeným téhož dne ve 23:44:50 hodin, ve které navrhoval podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo rozhodováno o úpravě poměrů k nezletilé dceři stěžovatele. Podle názoru stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 4 Listiny a dále práva zaručená čl. 5 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci návrhu stěžovatele na změnu úpravy péče a výživy podle §909 a §923 občanského zákoníku, na rozhodnutí o podstatné věci při péči o jmění dítěte podle §897 občanského zákoníku, na ustanovení opatrovníka pro správu jmění dítěte podle §905 občanského zákoníku, na změnu styku s nezletilou a o návrhu matky na zvýšení výživného pro nezletilou, rozsudkem ze dne 25. června 2018 č. j. 0 P 55/2016-1028 rozhodl tak, že návrh stěžovatele na změnu výchovy, na základě kterého se nezletilá dcera svěřuje do střídavé péče rodičů, zamítl (výrok I.), návrh stěžovatele na uložení povinnosti matce převést jmění nezletilé z otcem uhrazeného dlužného výživného v částce 58 000 Kč na spořící účet ve vlastnictví dcery, zamítl (výrok II.), řízení o návrhu stěžovatele na ustanovení opatrovníka nezletilé pro správu jejího jmění zastavil (výrok III.), řízení o změnu styku stěžovatele s nezletilou a řízení o návrhu matky na zvýšení výživného pro nezletilou dceru vyloučil k samostatnému projednání (výroky IV. a V.), dále uložil stěžovateli a matce uhradit českému státu znalečné, každému ve výši 3 300 Kč (výrok VI.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok VII.).
3. Na základě odvolání, podaného stěžovatelem proti zamítavým výrokům rozsudku soudu prvního stupně, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. ledna 2019 č. j. 20 Co 369/2018-1178 odvolání stěžovatele podané jménem nezletilé odmítl (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé I. a II. a ve výrocích o náhradě nákladů řízení VI. a VII. potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že postupem ve věci rozhodujících soudů došlo k porušení ústavního práva na rodičovskou výchovu a péči, o omezování rodičovských práv stěžovatele ve vztahu k nezletilé a tím ke zhoršení přirozeného výchovného prostředí nezletilé. Podle názoru stěžovatele jsou napadená soudní rozhodnutí v rozporu se zájmem a ústavními právy nezletilé, zejména ústavním právem vlastnit majetek, když její jmění bylo ponecháno v dispozici matky k volnému nakládání bez ochrany tohoto jmění nezletilé a stěžovatel byl jimi zabaven práva a povinnosti spolupodílet se na rozhodování o správě jmění dítěte ve sporné částce. Stěžovatel současně vylovil nesouhlas s postupem Ústavního soudu, který znemožňuje nezletilým v opatrovnických věcech přístup k tomuto soudu.
5. Stěžovatel dále zpochybnil provedené důkazní řízení, zejména jednostranným výběrem důkazů, opřením soudu pouze o znalecký posudek PhDr. Aleny Michalové, odmítnutím dokazování znaleckým posudkem PhDr. Vladimíra Fiedlera, porušením zásady nestrannosti, nevypořádáním se se čtyřmi kritérii pro svěřování do péče, porušením zákonné povinnosti věnovat projevenému názoru dítěte náležitou pozornost, i oddělením řízení o úpravu péče a o úpravu styku. Odmítnutí důkazů a jejich hodnocení pak stěžovatel považuje za zjevný projev svévole.
6. Stěžovatel má za to, že obecné soudy nerozhodly v nejlepším zájmu dítěte, když zamítly jeho návrh na střídavou péči, ani když nevyhověly jeho návrhu na uložení povinnosti matce převést jmění nezletilé ze stěžovatelem uhrazeného dlužného výživného v částce 58 000 Kč na spořicí účet ve vlastnictví nezletilé. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a v napadených rozhodnutích neshledal žádné vady, které by zakládaly porušení některého namítaného ústavně zaručeného práva stěžovatele.
9. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
10. Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte".
11. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, zohlednily všechny konkrétní okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci. Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mimo jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)].
12. Primárním úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je tedy především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.
13. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ve věci rozhodující soudy je při svém rozhodování dostatečně zohlednily.
14. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a svá rozhodnutí zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před odvolacím soudem a polemizuje se závěry, ke kterým ve věci rozhodující soudy dospěly, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva.
15. Soud prvního stupně v řízení provedl řadu důkazů, včetně znaleckého posudku soudního znalce PhDr. Vladimíra Fiedlera (str. 10 jeho rozsudku). V odůvodnění svého rozhodnutí pak uvedl, že matka se střídavou péčí nesouhlasila z důvodu, že mají se stěžovatelem rozdílné výchovné metody a vyhrocenou a spíše neexistující komunikací mezi ní a stěžovatelem. Obvodní soud dovodil, že v posuzovaném případě nejsou splněny podmínky pro střídavou péči, z důvodu horší adaptability nezletilé na změnu prostředí, z důvodu jejich problémů se spánkem a v neposlední řadě také z důvodu dosud neurovnaných vztahů mezi rodiči, které se do výchovy nezletilé také promítají. Soud rovněž zamítl návrh stěžovatele na uložení povinnosti matce převést jmění nezletilé se stěžovatelem uhrazeného dlužného výživného v částce 58 000 Kč na spořicí účet ve vlastnictví dcery, neboť neshledal důvod pro takovýto postup.
16. Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku neshledal odvolání stěžovatele proti zamítavým výrokům rozsudku soudu prvního stupně opodstatněným. Žádnou vadu neshledal ani v postupu soudu prvního stupně, spočívajícím ve vyloučení návrhu na úpravy styku stěžovatele s nezletilou a návrhu na zvýšení výživného k samostatnému řízení. Ve shodě s obvodním soudem neshledal odvolací soud důvody ke stěžovatelem prosazované změně výchovy nezletilé. Posudek PhDr. Fiedlera, který si stěžovatel bezprostředně po zjištění závěrů soudem ustanovené znalkyně nechal bez kooperace s matkou vypracovat, byl podle názoru odvolacího soudu pro rozhodnutí o poměrech nezletilé bezcenný, neboť je zpracován evidentně účelově, jednostranně (znalec hodnotil pouze interakci nezletilé se stěžovatelem a nezletilou nevyšetřil obvyklými psychologickými metodami) a nijak nevyvracel závěry znalkyně PhDr. Michalové. Důkazní návrhy stěžovatele s ohledem na uvedená zjištění ze znaleckého vyšetřování nezletilé odvolací soud zamítl jako nadbytečné (výslechy vyšetřujících lékařů a psychologů nezletilé před provedením znaleckého posudku, doplňující výslech matky) nebo irelevantní (obecný odborný článek o poruše spánku, nahrávka rozhovoru nezletilé se zástupcem stěžovatele) a uzavřel, že střídavá výchova není pro nezletilou aktuálně vhodná. Odvolání podané stěžovatelem jménem nezletilé odvolací soud jako učiněné neoprávněnou osobou podle §218 písm. b) o. s. ř. odmítl, neboť v opatrovnickém řízení nemůže jednat jménem nezletilého dítěte žádný z jeho rodičů.
17. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily.
18. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
19. Poukazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, uvedené v jeho ústavní stížnosti, nebyly shledány případnými, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
20. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu