ECLI:CZ:US:2019:1.US.1459.19.1
sp. zn. I. ÚS 1459/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti M. K., zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, se sídlem Sokolovská 6234/64, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. dubna 2019 č. j. 5 To 145/2019-832 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. února 2019 č. j. 70 T 187/2012-820, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. května 2019, stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 22. února 2019 č. j. 70 T 187/2012-820 podle §223 odst. 1 trestního řádu z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. g) trestního řádu zastavil trestní stíhání stěžovatelky vedené u Okresního soudu v Ostravě na podkladě obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 16. října 2012 sp. zn. 1 Zt 6/2012 pro přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 a 3 trestního zákoníku s odůvodněním, že duševní choroba, která nastala až po spáchání činu, stěžovatelce trvale znemožňuje chápat smysl trestního stíhání.
3. Stěžovatelka proti uvedenému rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě podala stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. dubna 2019 č. j. 5 To 145/2019-832 zamítl jako stížnost podanou osobou neoprávněnou.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, zdůraznila, že poškozené ničeho nedluží a z provedeného dokazování nevyplývá, že by spáchala přečin podvodu ani zpronevěry. Stěžovatelka má za to, že trestní řízení nemělo být zastavováno, nýbrž měla být zproštěna obžaloby v celém rozsahu s ohledem na jí tvrzené skutečnosti. Podle názoru stěžovatelky bylo na místě aplikovat pravidlo in dubio pro reo, tedy v pochybnostech ve prospěch obžalované, když z výpovědi poškozené jednoznačně nevyplývá, zda-li smlouvu o půjčce podepsala či nikoliv, zda-li si na její uzavření vzpomíná, či nikoliv, v kontextu toho, že i v tomto roce hradí poškozená splátky půjčky stěžovatelce.
6. Pokud stěžovatelka nesouhlasila se zastavením trestního stíhání, měla mít podle jejího názoru právo podat proti takovémuto rozhodnutí stížnost tak, jak toto právo má státní zástupce. Za situace, kdy právo k podání stížnosti neměla, vnímá tento postup jako nerovnost mezi účastníky a poškození jejího práva na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
10. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního.
11. Okresní soud v Ostravě v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě objasnil, z jakého důvodu řízení zastavil. Uvedl, že v průběhu řízení před soudem vyvstaly pochybnosti o trestní odpovědnosti stěžovatelky a z tohoto důvodu si vyžádal na stěžovatelku znalecký posudek psychiatricko-psychologický. Jak ze závěrů znalců v písemně vyhotovených znaleckých posudcích, tak z jejich aktualizace písemných závěrů ze znaleckého posudku i z výslechu znalce prof. MUDr. Ladislava Hosáka, Ph.D., vyplynulo, že stěžovatelka je z důvodu vážné duševní nemoci mimo realitu a není a do budoucna již ani nebude schopna chápat smysl trestního řízení. Jmenovaný znalec v hlavním líčení konstatoval, že mu nejsou známy jakékoli nové skutečnosti, které by vedly k odlišným závěrům, než které učinil s druhou znalkyní, rovněž zodpověděl dotazy stěžovatelky a vypořádal se se závěry znalců, kteří zpracovávali znalecké posudky na stěžovatelku v předchozích letech v souvislosti s jinou trestnou činností. Za daného stavu věci okresní soud upustil od jakéhokoli dalšího dokazování v předmětné trestní věci a trestní stíhání stěžovatelky zastavil.
12. Krajský soud v Ostravě konstatoval, že proti rozhodnutí podle §223 odst. 1 a 2 trestního řádu může podle §223 odst. 4 trestního řádu podat stížnost, jež má odkladný účinek, státní zástupce. Toto právo je omezeno pouze na státního zástupce a neexistuje z něj výjimka. Toliko v případech zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. a), b) a l) trestního řádu se pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá. O tom je třeba obviněného poučit. Protože však důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. g) trestního řádu mezi uvedené důvody nenáleží, nebylo podle závěru učiněného krajským soudem nutné stěžovatelku o této skutečnosti poučovat.
13. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ke stěžovatelkou uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích.
14. Namítá-li stěžovatelka, že v řízení před okresním soudem nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ní souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však soud prvního stupně vyhodnocení provedených důkazů neprováděl, neboť řízení zastavil. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu