ECLI:CZ:US:2019:1.US.1522.19.1
sp. zn. I. ÚS 1522/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti V. B., zastoupeného Mgr. Martinem Cyprisem, advokátem, se sídlem Lannova třída 16/13, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2019 č. j. 4 Tdo 1541/2018-33, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. června 2018 č. j. 3 To 3/2018-308 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. srpna 2017 č. j. 4 T 91/2016-249, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. května 2019, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 14. srpna 2017 č. j. 4 T 91/2016-249 byl stěžovatel uznán vinným, že dne 21. října 2016 v době kolem 9:00 hodin se dopustil v ulici Lesní kolonie v obci Včelná veřejně a na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti a výtržnosti tím, že napadl jiného, tím spáchal přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to zbraně - devíti ranového flobertkového revolveru.
3. Proti rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 27. června 2018 č. j. 3 To 3/2018-308 podané odvolání podle §256 trestního řádu zamítl.
4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. ledna 2019 č. j. 4 Tdo 1541/2018-33 podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu podané dovolání odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy se nevypořádaly s jeho obhajobou, nesprávně aplikovaly ustanovení o nutné obraně, důkazy, které se zjevně vzájemně odporovaly, hodnotily v jeho neprospěch, a to bez náležitého zdůvodnění a uvedení logických hodnotících úvah. Argumenty, které stěžovatel vznesl v průběhu trestního řízení na svou obhajobu, se obecné soudy zabývaly jednostranně a účelově a jejich závěry nemají oporu v provedeném dokazování a napadená rozhodnutí jsou zatížena extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy (zejména svědeckými výpověďmi i znaleckým posudkem), zjištěným skutkovým stavem a právní kvalifikací jeho jednání.
6. Stěžovatel tvrdil, že poškozeným byl právě on a nikoliv O. K. Jednotliví svědkové popisovali celou událost zcela odlišně, v řízení stály naproti sobě dvě skupiny důkazů, proto tato samotná skutečnost měla svědčit pro zproštění stěžovatele návrhu na potrestání, neboť i po provedeném dokazování v rámci hlavního líčení zůstaly jednoznačné pochybnosti o jeho vině. Z uvedeného důvodu stěžovatel namítal, že nebyla respektována zásada in dubio pro reo.
7. Stěžovatel má za to, že dokazování neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, nebylo důsledně postupováno podle zásady oficiality a materiální pravdy ani za důsledného respektování zásady presumpce neviny. Současně stěžovatel upozornil i na to, že okresní soud se v rámci str. 13 odůvodnění rozsudku, tedy na začátku samotného hodnocení provedeného dokazování, obsáhle zaobírá procesně nepoužitelnou výpovědí stěžovatele na úředním záznamu a konstatuje, že z něj vycházel i při doplnění skutkové věty rozsudku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v řízení, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
11. Posouzení viny a kritérií pro volbu druhu trestu a jeho vyměření je možné pouze na základě bezpečně zjištěného skutkového stavu věci. Trestní řízení je z hlediska provádění důkazů vystavěno na zásadě bezprostřednosti a ústnosti, z hlediska jejich hodnocení na zásadě volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu). Skutkový stav tak v trestním řízení zjišťuje pouze ten orgán činný v trestním řízení, který provádí dokazování. V rozsahu, v jakém sám takový orgán dokazování neprovedl, je vázán zjištěnými skutkovými závěry toho orgánu, který dokazování prováděl. Ústavní soud nemá důvod pochybovat o tom, že v nynější věci obecné soudy, zejména soud nalézací, z rámce ústavně konformního zjišťování skutkového stavu nevybočil.
12. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatel v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnil již v řízení před obecnými soudy a zejména ve svém dovolání, proto se zaměřil na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě se s nimi vypořádaly.
13. Stěžovatel se snaží zpochybnit právní posouzení a učiněné skutkové závěry provedené ve věci rozhodujícími soudy. Opomíjí přitom, že pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat.
14. Krajský soud považoval závěry učiněné okresním soudem za správné, podložené obsahem provedených důkazů, především výpovědí poškozeného a jeho otce. O skutkových závěrech podle názoru krajského soudu nevznikly důvodné pochybnosti a nebyly vyvráceny ani nově provedeným důkazem v podobě znaleckého posudku z oboru chemie. Odvolací soud nepovažoval obhajobu stěžovatele za adekvátní celé vzniklé situaci, neakceptoval jeho tvrzení, že musel použít střelnou zbraň, byť šlo o flobertkový revolver, aby tak zabránil útoku poškozeného pepřovým sprejem proti sobě a proti svědku L. S ohledem na učiněné skutkové závěry krajský soud neakceptoval názor obhajoby, že by stěžovatel jednal za podmínek nutné obrany ve smyslu §29 trestního zákoníku. Okresnímu soudu krajský soud jen formálně vytkl tu skutečnost, že jak v právní větě, tak i v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatel se dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti a výtržnosti tím, že napadl jiného, neboť hrubá neslušnost a výtržnost jsou naprosto odlišné kategorie. K návrhu obhajoby, aby dokazování bylo doplněno přečtením původních podání vysvětlení ze strany poškozeného a jeho otce postupem podle §211 odst. 6 trestního řádu odvolací soud konstatoval, že takové doplnění dokazování nepřicházelo v úvahu, a to s ohledem na ustanovení §158 odst. 6 trestního řádu. Závěrem odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že v neprospěch stěžovatele okresní soud nepochybil ani při rozhodování o jeho potrestání, když přihlížel ke všem okolnostem významným pro rozhodnutí o druhu a výměře trestu, jak mu zákon ukládá především v ustanovení §39 odst. 1 trestního zákoníku.
15. Nejvyšší soud se stěžovatelem vznesenými námitkami, zejména existencí extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, podrobně zabýval. Konstatoval, že stěžovatel v podaném dovolání v podstatě opakoval námitky, uplatněné v řízení před okresním soudem a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. Dovolací soud zdůraznil, že pokud ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zřejmé, že k použití zbraně stěžovatelem vůči poškozenému došlo za situace, kdy z místa činu utíkal, za takového stavu nemohl stěžovatel ani subjektivně pociťovat obavu z útoku poškozeného a proto nemohl jednat v nutné obraně, neboť podstatou nutné obrany je skutečnost, že osoba jednající v nutné obraně odvrací přímo hrozící či trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. O takový případ se ale v dané věci nejednalo. K argumentaci stěžovatele, že v jeho věci nebyla respektována zásada in dubio pro reo, dovolací soud uvedl, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny a tato námitka nemůže založit zvolený dovolací důvod, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu provedených důkazů. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se podle závěru učiněného dovolacím soudem nejednalo, neboť bylo možno v tomto směru odkázat na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, která odpovídala §125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu.
16. V souvislosti s námitkami vznesenými stěžovatelem dovolací soud připustil, že soud prvního stupně se dopustil jistého procesního pochybení, pokud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí zmínil úřední záznam o podaném vysvětlení sepsaný se stěžovatelem před sdělením obvinění podle §179b odst. 3 trestního řádu, když poté stěžovatel využil svého práva a ve věci nevypovídal. Podle názoru učiněného dovolacím soudem je procesní pochybení okresního soudu nezbytné hodnotit z pohledu zjištěného skutkového stavu, který formuloval okresní soud a ze kterého vycházel i krajský soud. Uvedené pochybení přitom nenašlo svůj odraz při formulování skutkových zjištění, okresní soud při formulování skutkového stavu nevycházel z tohoto úředního záznamu, ale z výpovědí poškozeného a ostatních svědků a listinných důkazů, proto lze mít za to, že naznačené procesní pochybení nenašlo svůj výraz ve skutkových zjištěních okresního soudu.
17. Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení. Ve věci rozhodující soudy se s jeho vznesenými námitkami vypořádaly v průběhu řízení a žádá-li přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a ve výsledku nespatřuje kvalifikovaný exces či libovůli, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu