ECLI:CZ:US:2019:1.US.1559.19.1
sp. zn. I. ÚS 1559/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti 1/ Anny Ševčíkové a 2/ Jana Ševčíka, zastoupených Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, se sídlem 5. května 1050/66, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2019 č. j. 17 Co 37/2019-170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 10. května 2019, stěžovatelé podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2019 č. j. 17 Co 37/2019-170. Podle tvrzení stěžovatelů bylo napadeným rozhodnutím porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. srpna 2018 č. j. 18 C 17/2015-116 na základě žaloby podané stěžovateli proti žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj o zaplacení částky ve výši 9 075 Kč s příslušenstvím a 2 x částky 35 000 Kč s příslušenstvím, uložil žalované zaplatit stěžovatelce č. 1 a stěžovateli č. 2, a to každému z nich, částku ve výši 9 375 Kč s příslušenstvím (výroky I. a III.), zamítl žalobu co do částky 20 625 Kč s příslušenstvím, kterou se každý ze stěžovatelů domáhal zaplacení (výroky II. a IV.) a rozhodl, že stěžovatelé, každý z nich, je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 297 Kč (výroky V. a VI.).
3. K odvolání podanému všemi účastníky řízení Městský soud v Praze, rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích I. a III. změnil tak, že se žaloba obou stěžovatelů o zaplacení částky 6 375 Kč s příslušenstvím zamítá, jinak se v těchto výrocích potvrzuje (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích II. a IV. potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjádřili nesouhlas s odškodněním jen za průtahy v řízení o odstranění stavby a namítali, že do celkové délky řízení měla být započtena i doba, po kterou bylo řízení přerušeno, neboť ve věci rozhodující soudy měly podle jejich tvrzení přihlížet i k přerušenému řízení. Obecné soudy podle jejich názoru nezohlednily okolnosti, za kterých k přerušení řízení došlo, tj. že stěžovatelé byli nezákonným postupem správního orgánu donuceni k podání návrhu na dodatečné povolení stavby (v důsledku čehož došlo k přerušení předmětného správního řízení), byť si byli vědomi toho (a správní orgán na to opakovaně upozornili), že jimi realizovaná stavba nebyla provedena nezákonně a není tudíž třeba ji dodatečně povolovat. Stěžovatelé mají za to, že řízení o dodatečném povolení stavby, které před správním orgánem bylo následně zahájeno, nemělo být vůbec zahajováno.
6. Stěžovatelé rovněž namítali ve vztahu k závěru učiněnému Městským soudem v Praze, a to že "argumentace stěžovatelů o neoddělitelnosti odškodnění za nezákonné rozhodnutí od odškodnění za nesprávný úřední postup je zcela nepřiléhavá a nepatřičná a že bylo na stěžovatelích, kteří se na státu domáhají odškodnění a uplatňují více nároků, které vznikly z různých příčin, aby odlišili, z jakých konkrétních titulů se náhrady domáhají a v čem jednotlivé újmy spočívají", že právě toto učinili, když uvedli, že nemajetková újma jim souběžně vznikala v důsledku nezákonného rozhodnutí ve spojení s délkou řízení a tyto dvě újmy od sebe nelze oddělit. Za situace, kdy soud prvního stupně nebyl schopen pochopit spojitost nezákonného rozhodnutí a celkové délky řízení, pak stěžovatelé byli nuceni, pod sankcí odmítnutí žaloby jako celku, k modifikaci jimi podané žaloby způsobem, jímž značně snížili pravděpodobnost úspěchu takto podané žaloby.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovateli, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaného základního práva v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
10. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základního práva stěžovatelů důvody, pro které by měl zrušit napadené rozhodnutí, a dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny takové okolnosti, které by odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu. Takzvané právo na spravedlivý proces nezaručuje účastníkovi právo na úspěch ve věci, ale právo na její projednání podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě stalo.
11. Městský soud v Praze jako soud odvolací se celou věcí podrobně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně ve věci provedl dostatečné dokazování, správně zjistil skutkový stav, základ žalobou uplatněného nároku správně posoudil po právní stránce, a nesouhlasil jen s tím, za jakou dobu a jakým způsobem byla stanovena výše odškodnění stěžovatelů. Podle závěru učiněného odvolacím soudem celkové průtahy v řízení o odstranění stavby netrvaly 5 měsíců, ale dosáhly necelých dvou měsíců. Při rozhodování o výši zadostiučinění vzal odvolací soud v úvahu, že správní orgán nepostupoval v souladu se zákonem, že se tak ve vztahu ke stěžovatelům dělo opakovaně, že průtahy v řízení, které se odškodňují, trvaly dva měsíce, což je doba, po kterou sice stěžovatelé trpěli psychickým stresem, ovšem nikoli doba natolik dlouhá, aby mohla mít pro ně závažnější následky a že se jednalo o situaci, kdy jejich sousedské spory s Mgr. Jindřiškou Podhorcovou opakovaně vyústily v řízení před správním orgánem. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ke stěžovateli uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadeném rozhodnutí.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu