ECLI:CZ:US:2019:1.US.1680.19.1
sp. zn. I. ÚS 1680/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti 1/ D. Ř., 2/ M. Ř. a 3/ R. Ř., všech zastoupených Mgr. Petrem Krátkým, advokátem, se sídlem Sukova třída 1556, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. září 2018 č. j. 7 T 10/2012-10728 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2019 č. j. 6 To 69/2018-10805, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. května 2019, stěžovatelé podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 20. září 2018 č. j. 7 T 10/2012-10728 rozhodl, že se návrh stěžovatelů na povolení obnovy trestního řízení z rozsudku krajského soudu ze dne 12. května 2017 sp. zn. 7 T 10/2012 podle §283d) trestního řádu jako nedůvodný zamítá.
3. Proti rozhodnutí krajského soudu podali všichni stěžovatelé stížnost. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 26. února 2019 č. j. 6 To 69/2018-10805 podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu napadené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že návrh stěžovatelů na povolení obnovy řízení v trestní věci krajského soudu sp. zn. 7 T 10/2012 se podle §283 písm. d) trestního řádu zamítá.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjádřili nesouhlas se závěry, ke kterým ve věci rozhodující soudy dospěly. Podle jejich názoru krajský soud opakovaně dovodil na základě svého nesprávného závěru nevěrohodnost určité části výpovědi jednoho z odsouzených a soudy doposud ve věci rozhodující zatím nijak neodůvodnily, proč si myslí, že by raznice nacházející se v zásilce zbraní ze SRN ze dne 6. března 2009 měly být zajištěny již orgány celní správy při kontrole zásilky v rámci celního řízení. Na vady řízení před krajským soudem, na které stěžovatelé poukázali v podané stížnosti, podle názoru stěžovatelů vrchní soud nijak nereagoval a v podstatě přidal vady další, vlastní. Vrchní soud vytvořil zcela nepodloženou vlastní konstrukci nevěrohodnosti svědka K. v minulosti - v době původního řízení i v současnosti - v době rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení, přičemž žádný ze soudů rozhodujících v původním trestním řízení nikdy neodůvodnil neprovedení výslechu svědka K. tím, že by jej již předem považoval za nevěrohodného. Podle názoru stěžovatelů se jedná o pouhou libovůli vrchního soudu, když svědka K. považoval za nevěrohodného a není vůbec zřejmé, proč by jeho výpověď ze dne 20. září 2018 měla být irelevantní z hlediska kritérií obnovy řízení uvedených v §278 odst. 1 trestního řádu.
5. Stěžovatelé mimo jiné uvedli, že pokud jde o jejich vinu trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1960 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, krajský soud vzal za prokázané, že všichni tři stěžovatelé opatřili na území České republiky po jejich dovozu ze SRN všechny v rozsudku krajského soudu specifikované zbraně padělanou tormentační značkou zkušebny v Ulmu, a to raznicemi, které byly zajištěny v prostorách firmy X, dne 25. března 2009. Obhajoba všech tří stěžovatelů byla po celou dobu totožná s tím, že žádný z nich nepoužil tyto raznice k označení některé z předmětných zbraní, ani do značení na těchto zbraních nijak nezasahoval. Stěžovatelé mají za to, že jsou v trestním řízení sankcionováni za to, že volili postup podle zákona č. 62/2000 Sb., o některých opatřeních při vývozu nebo dovozu výrobků a o licenčním řízení a o změně některých zákonů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovateli, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Obnova řízení ve smyslu §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění konkrétních nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, že tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím (srov. nálezy ze dne 30. července 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193) a ze dne 15. září 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513) a usnesení ze dne 5. listopadu 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15).
9. V řízení o obnově řízení úkolem ústavního soudnictví pak není hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Za nové důkazy přitom nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak. Proto bez dalšího nelze spatřovat důvod obnovy řízení v jakékoli nové skutečnosti nebo důkazu, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, tj. zda tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatelů řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu [srov. nález ze dne 14. dubna 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89) a usnesení ze dne 14. května
2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12].
10. Ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Dále pak by bylo možné shledat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v projednávaném případě nedošlo.
11. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy v posuzované věci naplnily požadavky, které jsou z hlediska práva na spravedlivý proces na jejich rozhodování kladeny. Stěžovatelé v podaném návrhu na povolení obnovy trestního řízení navrhovali jako nový důkaz provést výslech svědka K., který by se podle jejich názoru mohl vyjádřit k otázkám ohledně možného používání předmětných raznic ve společnosti Transarms GmbH na zbraních prodávaných společností X, případně i na jiných zbraních a k zaslání těchto raznic společnosti X. Podle názoru stěžovatelů, by uvedený svědek potvrdil, že zbraně vyvářené společností Transarms GmbH ze SRN pro společnost X, byly již při vývozu ze SRN opatřeny zkušebními značkami podle úmluvy C.I.P., které se na zbraních nacházejí. Stěžovatelé rovněž jako nový důkaz, který se týká ceny zbraní, předložili znalecký posudek znalce Mgr. Jana Tetřeva a listinu vyhotovenou Licenční správou Ministerstva průmyslu a obchodu. V průběhu veřejného zasedání byl na návrh stěžovatelů svědek K. vyslechnut a provedeny i ostatní důkazy, které stěžovatelé ve svém návrhu na povolení obnovy trestního řízení požadovali. Pokud se týkalo výslechu svědka K., krajský soud konstatoval, že tento svědek nijak výrazně do celkové důkazní situace nezasáhl, nepřinesl žádné nové informace, proto jeho výpověď nemohla být považována za takový důkaz, který by mohl vést k povolení obnovy trestního řízení. Krajský soud poukázal na to, že stěžovatelé byli uznáni vinnými tím, že na zbraně dali padělek tormentační značky a následně tyto zbraně prodali, nikoliv však, že dovezli zbraně bez tormentační značky. Podle závěru učiněného krajským soudem ani předložený znalecký posudek, ani listina vyhotovená Licenční správou Ministerstva průmyslu a obchodu, neměly žádný vliv na relevantní okolnosti ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu. Proto návrh stěžovatelů jako nedůvodný zamítl.
12. Vrchní soud se poté ztotožnil se závěrem učiněným krajským soudem, že stěžovateli navrhované důkazy rozhodně nesplňují podmínku ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu a nemohou změnit pravomocná odsuzující rozhodnutí v předmětné trestní věci.
13. Z odůvodnění rozhodnutí ve věci rozhodujících soudů je zřejmé, že se námitkami stěžovatelů zabývaly a provedly dostatečně rozsáhlé dokazování k tomu, aby zjistily, zda jsou naplněny podmínky pro povolení obnovy řízení. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy svá rozhodnutí náležitě a přesvědčivě odůvodnily, přičemž jejich závěry lze považovat za logické a ústavně konformní.
14. Napadená rozhodnutí nejsou ani v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů, zaručených ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné není.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu