ECLI:CZ:US:2019:1.US.1726.19.1
sp. zn. I. ÚS 1726/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Pavelky, zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2019 č. j. 32 Cdo 3450/2018-428 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2017 č. j. 28 Co 410/2015-350, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byl ve věci žalobce, společnosti Gorenje-real, s. r. o. proti žalovanému stěžovateli změněn rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 23. 6. 2015 č. j. 7 C 157/2011-265 tak, že co do částky 9 222 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta a dále bylo stanoveno, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 83 287,13 Kč (z toho činila jistina 70 160 Kč a zbytek smluvní pokuta a úroky z prodlení). Dalšími výroky bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a v řízení odvolacím. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019 č. j. 32 Cdo 3450/2018-428 bylo stěžovatelovo dovolání v dané věci odmítnuto. Stěžovatel je toho názoru, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho práva, zaručená v čl. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V daném případě se jednalo o nároky, vycházející ze smluvního vztahu účastníků jako podnikatelů, založeného innominátní smlouvou, nazvanou "smlouva o spolupráci" při prodeji zboží žalobce v síti prodejen firmy Gorenje stěžovatelem. Ten se zaplacením žalovaných částek nesouhlasil a bránil se tím, že žalobcova pohledávka ve výši 70 160 Kč zanikla započtením jeho vzájemné pohledávky, když prý její výše odpovídala platbám, které žalobci údajně bezdůvodně zaplatil za odebrané zboží v rámci slevové akce pro zákazníky, organizované žalobcem. Odvolací soud však dospěl k závěru, že stěžovatel existenci této tvrzené pohledávky, kterou by si mohl započítat, neprokázal a žalobu tak v této části shledal důvodnou.
2. Stěžovatel s názorem soudů (odvolacího a dovolacího) nesouhlasí a považuje jej za projev nesprávného právního posouzení, když se prý nedostatečně vypořádaly s jeho argumenty a dopustily se také procesních pochybení. Zopakoval, že rozhodnou skutečností bylo posouzení, který z účastníků řízení měl nést finanční důsledky žalobcem vyhlášené "Akce Březen", na základě které koneční zákazníci odebrali (bezplatně či se slevou) od stěžovatele zboží, dodané mu žalobcem. Stěžovatel zdůraznil zejména, že v rámci svého dovolání uvedl jako dovolací důvod, že v odvolacím řízení nebyl řádně poučen podle ust. §118a odst. 3 o. s. ř. a nemohl tak doplnit důkazní návrhy k této právně významné skutkové otázce, kterou odvolací soud posoudil jinak než soud prvního stupně. Nejvyšší soud se s touto námitkou vypořádal podle stěžovatele nedostatečným způsobem a navíc na rozdíl od odvolacího soudu uvedl, že pohledávka stěžovatele vůbec nevznikla, když odvolací soud pouze konstatoval, že existenci této pohledávky pouze neprokázal. Odvolacímu soudu poté stěžovatel vytýká, že svůj rozsudek řádně neodůvodnil, když se prý náležitě nevypořádal se všemi pro věc rozhodujícími skutečnostmi. Z nich podle názoru stěžovatele naopak vyplývalo, že došlo ke konkludentní dohodě o tom, že náklady spojené s "Akcí Březen" ponese v celém rozsahu žalobce.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud si k posouzení celého případu vyžádal příslušný spisový materiál, přičemž po jeho prostudování shledal, že v právních závěrech obecných soudů není nic neústavního; obsahují podrobné odůvodnění, pokud jde o skutková zjištění i právní závěry. Pokud soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů podrobovat přezkumu. Právní závěry krajského soudu považuje Ústavní soud pro daný případ za přijatelné; takové rozhodnutí není možno považovat arbitrární ani neočekávané a vyplývalo z podstatných okolností zkoumané věci. Rovněž se lze ztotožnit se závěry Nejvyššího soudu ohledně údajné absence poučení stěžovatele; v tomto lze odkázat na příslušné pasáže v odůvodnění dovolacího soudu. Navíc byl stěžovatel již při prvním jednání soudu prvního stupně poučen, že má doplnit svá skutková tvrzení, týkající se předmětné prodejní akce, konané v březnu 2010. Odvolací soud v podrobném odůvodnění dostatečně vyložil, proč žalobu v předmětné části považoval za důvodnou, přičemž doplnil dokazování opakovaným výslechem klíčového svědka a zdůraznil znovu okolnosti, na kterých byla spolupráce účastníků smluvního vztahu postavena. Je zřejmé, že v daném případě jde jen o výklad podústavního práva, kde se právní názor stěžovatele liší od názoru obecných soudů a v zásadě se domáhá přehodnocování dokazování. Za tohoto stavu Ústavní soud nehodlá, a s odkazem na výše řečené zásady řízení před tímto soudem ani nemůže uvedené závěry nezávislých soudů podrobně přezkoumávat.
4. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu