ECLI:CZ:US:2019:1.US.1761.19.1
sp. zn. I. ÚS 1761/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Mariána Kamenického, zastoupeného Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem, se sídlem U Studánky 250/3, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2019 č. j. 26 Cdo 4307/2018-485, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a Stavebního bytového družstva X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. května 2019, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2019 č. j. 26 Cdo 4307/2018-485. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel, jako vlastník bytové jednotky v domě č. p. X v k. ú. Střížkov v obci P., se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 8 dne 30. prosince 2014, domáhal zaplacení 80 000 Kč s příslušenstvím po žalovaném Stavebním bytovém družstvu X (dále jen "vedlejší účastník"), se kterým uzavřel dne 21. listopadu 2001 smlouvu, na základě které vedlejší účastník zajišťoval správu domu a stěžovatel platil vedlejšímu účastníkovi příspěvky na výdaje spojené se správou, údržbou a opravami společných částí domu. Stěžovatel opakovaně žádal vedlejšího účastníka o vyúčtování příspěvků, které mu zaplatil do 31. prosince 2011, ale vedlejší účastník to odmítl. Stěžovatel tak nebyl schopen zjistit, jakým způsobem vedlejší účastník naložil se zaplacenými příspěvky. Stěžovatel poukazoval od prosince 2001 do prosince 2004 platby za bytovou jednotku na účet vedlejšího účastníka, od ledna 2005 do prosince 2011 poukazoval měsíčně částku 3 029 Kč na účet SVJ.
3. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 23. května 2017 č. j. 27 C 504/2014-408 žalobu zamítl (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 41 400 Kč (výrok II.). Obvodní soud po právní stránce posoudil věc podle uzavřených smluv o správě nemovitostí podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů a uzavřel, že právo stěžovatele na vrácení příspěvků, které poukazoval na účet vedlejšího účastníka od prosince 2001 do 31. prosince 2004, je promlčeno a žalovaný tak vznesl námitku promlčení důvodně. Příspěvky za dobu od roku 2005 do roku 2011 pak stěžovatel nepoukazoval na účet žalovaného, pročež žalovaný neměl, co by stěžovateli vrátil.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, a to jen ohledně částky 30 000 Kč, uhrazené na účet vedlejšího účastníka v období od prosince 2001 do prosince 2004, a dále proti výroku o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. listopadu 2017 č. j. 30 Co 359/2017-427 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé pod bodem I. ohledně částky 30 000 Kč s příslušenstvím z této částky a ve výroku o nákladech řízení pod bodem II. potvrdil (výrok I.). Dále odvolací soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení částku 5 200 Kč (výrok II.).
5. Dovolání, které stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z důvodu jeho nepřípustnosti. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání není přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jehož dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a přitom nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o vztah pracovně právní.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že pokud Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl, upřel mu právo na soudní ochranu a přístup k soudu, neboť podle jeho názoru se o vztah ze spotřebitelské smlouvy jedná. Stěžovatel má za to, že smlouva o zajišťování správy domu a pozemku uzavřená dne 21. listopadu 2001 mezi stěžovatelem, coby vlastníkem bytu a vedlejším účastníkem, coby správcem domu, byla spotřebitelskou smlouvou a dovolání stěžovatelem podané bylo tudíž přípustné. Na podporu svého tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11 (N 183/71 SbNU 201).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a replika stěžovatele
9. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 21. června 2019 předně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, které s přihlédnutím k okolnostem projednávané věci považuje za dostačující. Nad rámec toho zdůraznil, že byť mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem byla dne 21. listopadu 2001 uzavřena za účelem zajišťování správy domu příslušná smlouva, jeho povinnost přispívat konkrétnímu subjektu odpovědnému za správu domu a pozemku na náklady spojené se správou domu a pozemku vznikla v žalovaném období nesporně na základě příslušných ustanovení zákona o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. prosince 2013, a z tohoto úhlu pohledu o spotřebitelský vztah evidentně nešlo. Taková povinnost totiž stíhá každého vlastníka jednotky a je právně nevýznamné, kdo a na základě čeho je v příslušném období subjektem odpovědným za správu domu a pozemku, jemuž se příspěvky platí. Nejvyšší soud rovněž odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. května 2017 sp. zn. II. ÚS 2849/16, ve kterém Ústavní soud k přezkumu tzv. bagatelních sporů uvedl, že s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí je úspěšnost stížnosti v případě bagatelních sporů pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Podle názoru Nejvyššího soudu jeho rozhodnutím nebyla stěžovateli způsobena žádná újma na jeho ústavních právech.
10. Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 10. července 2019 uvedl, že se zcela ztotožnil s názorem dovolacího soudu uvedeném v jeho rozhodnutí s tím, že v dané věci nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy a není zde ani naplněn jiný předpoklad důvodnosti dovolání. Vedlejší účastník dále uvedl, že správu objektu vykonával na základě individuálních smluv, přičemž jakožto většinový vlastník společných částí domu bez založení SVJ ji vykonávat musel, jelikož nebylo jiné osoby, která by byla ke správě objektu pověřena. Po vzniku SVJ přešla správa na tohoto zákonného správce, ale v rámci zajištění základních služeb v domě byl před touto dobou nutným správcem právě vedlejší účastník. Dovozovat z takovéhoto smluvního vztahu typ spotřebitelské smlouvy je zcela zkreslené a neadekvátní. Vedlejší účastník má za to, že v daném vztahu nevystupoval jako podnikatel, ale jakožto osoba s většinovým podílem na společných částech nemovité věci, kdy v dané době se jednalo v podstatě o jedinou osobu, která byla dostatečně kvalifikována k poskytování služeb spojených s domem a pozemkem. K tomu vedlejší účastník uvedl, že rozhodnutím dovolacího soudu nemohlo být ani zasaženo do základních lidských nebo ústavních práv stěžovatele, jelikož jeho dovolací důvody (pokud by toto dovolání bylo věcně přezkoumáno) byly zcela neadekvátní danému sporu. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací provedly velice rozsáhlé dokazování ve věci samé, kdy oba soudy došly shodně k závěru o tom, že nárok stěžovatele je od 16. května 2006 (tedy více jak 8 let před podáním žaloby) promlčen. Z uvedených důvodů vedlejší účastník navrhoval, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatel v replice k podaným vyjádřením ze dne 13. září 2019 shrnul, že Nejvyšší soud nepovažuje stěžovatelovu ústavní stížnost za opodstatněnou, a to z důvodu, že povinnost platit za správu domu tíží každého vlastníka jednotky a dále proto, že šlo o bagatelní spor. Vedlejší účastník taktéž nepovažuje podanou ústavní stížnost za opodstatněnou, a to z důvodu, že v právním vztahu ke stěžovateli nevystupoval jako podnikatel, nýbrž jako většinový spoluvlastník společných částí domu, a dále proto, že Nejvyšší soud nebyl stěžovatelem nastolené otázky oprávněn zkoumat. Podle názoru stěžovatele okolnost, zda byl povinen "někomu" platit za správu domu nemá vliv na právní postavení stran smlouvy (každá osoba má přece řadu zákonných povinností a využije-li spotřebitel ke splnění takové povinnosti profesionála, nemůže být z pohledu stěžovatele zbaven výhod plynoucích z právní úpravy ochrany spotřebitele jen proto, že takovou povinnost má každý; např. každý vlastník nemovité věci musí podat přiznání k dani z nemovitých věcí a využije-li spotřebitel ke zpracování tohoto daňového přiznání služeb daňového poradce, není podle názoru stěžovatele důvodu, aby jejich smlouva nebyla smlouvou spotřebitelskou). Stěžovatel rovněž má za to, že částka 30 000 Kč není až tak bagatelní (alespoň pro stěžovatele - důchodce), že vedlejší účastník nevykonával správu domu z altruismu, ale za úplatu (byť jen 12 Kč měsíčně) a nemělo by být podstatné, zda se k výkonu této správy dostal na základě výběrového řízení či proto, že byl většinovým spoluvlastníkem společných částí domu (a že byl, jak sám uvádí, "jedinou osobu, která byla dostatečně kvalifikována k poskytování služeb spojených s domem a pozemkem"), a že Nejvyšší soud byl oprávněn zkoumat stěžovatelem v jeho dovolání nastolené otázky. Stěžovatel proto setrval na důvodnosti své ústavní stížnosti.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení, i repliku stěžovatele, přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
14. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci Nejvyšším soudem, vedenou v rovině práva podústavního.
15. Stěžovatel uplatnil námitku, že se jedná o spor spotřebitelský až ve svém dovolání, avšak dovolací soud ji neshledal oprávněnou. Posouzení otázky, zda se jedná o spotřebitelský spor má v posuzovaném případě vliv na přípustnost dovolání, ale na samotnou věc - zda došlo k promlčení nároku, vliv nemá.
16. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
17. Poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11, uvedený v jeho ústavní stížnosti, nebyl shledán případným, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. V uvedeném nálezu byla řešena otázka uplatnění všeobecných obchodních podmínek ve spotřebitelských smlouvách za situace, kdy žalobce Český inkasní kapitál, a. s., převzal pohledávku poskytovatele společnosti UPC, a. s., a požadoval po stěžovateli zaplacení smluvní pokuty ze smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací, jejíž součástí byl odkaz na všeobecné obchodní podmínky obsahující ujednání o smluvní pokutě 5 000 Kč pro případ, že zákazník nevrátí poskytovateli do 7 dnů od ukončení smlouvy zapůjčený modem. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu