ECLI:CZ:US:2019:1.US.1778.19.1
sp. zn. I. ÚS 1778/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. Š., zastoupeného Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem Národní 58/32, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1384/2018-160 ze dne 9. 1. 2019, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 66/2017 ze dne 29. 1. 2018 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 9/2016 ze dne 5. 5. 2017, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými měla být porušena stěžovatelova základní práva garantovaná zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a rubrikovaných rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 9/2016 ze dne 5. 5. 2017 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016. Této trestné činnosti se stěžovatel dopustil jednáním podrobně popsaným ve skutkové větě uvedeného rozsudku pod body I. 1) - 3), II. 1), 2), III. 1) - 4), IV. 1) - 3) písm. a), b), c), V., VII. 1) - 13) a X., na níž se Ústavní soud tímto odkazuje. Za toto jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to nákladního motorového vozidla včetně klíče s dálkovým ovládáním a věcí zajištěných policejním orgánem při provedení domovní prohlídky tohoto motorového vozidla, konkrétně igelitových sáčků se směsí tabáku ke kouření zn. GOLEM SMĚS EXTRA o celkové hmotnosti 161,5 g a tabáku ke kouření bez označení o celkové hmotnosti 557 g. Tímto rozsudkem bylo také rozhodnuto o dalších 6 obviněných. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí městského soudu bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze zamítnuto. Dovolání stěžovatele pak bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména to, že obecné soudy nerespektovaly zásady trestního práva - zásadu in dubio pro reo, zásadu legality, zásadu volného hodnocení důkazů, zásadu zjištění skutkového stavu věci a zásadu vyhledávací. V důsledku rozhodování obecných soudů, které bylo svázáno přepjatým formalismem a jednáním, jehož cílem bylo dosáhnout za každou cenu odsuzujícího verdiktu, došlo k porušení principu nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege (čl. 39 Listiny) a stěžovatelova práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Stěžovatel uvádí, že v dané trestní věci figuroval pouze jako dopravce, nebyl si vědom eventuální trestné činnosti, v řízení před obecnými soudy uváděl, že žil v domnění, že tabák je určený výhradně k vykuřování skleníků. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádá o odložení vykonatelnosti odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze a dále o přednostní projednání věci, neboť je t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody a s ohledem na jeho zdravotní stav (což dokládá řadou lékařských zpráv) je ohrožen na životě.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud primárně konstatuje, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že v postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů (včetně záznamů o odposleších), posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině stěžovatele. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti. Obecné soudy srozumitelně a plausibilně odůvodnily, proč tvrzení stěžovatele o nemožnosti rozpoznat nelegálnost celého podniku či jeho přesvědčení o tom, že tabák je určený pouze k vykuřování skleníků, nemůže obstát a nijak nepochybily, když takovou obhajobu stěžovatele označily za účelovou. Z tohoto pohledu pak nelze shledávat jakýkoliv ústavněprávní deficit ani v odmítavém usnesení Nejvyššího soudu.
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatele (zejména čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny) ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo. Znovu připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud doplňuje, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje špatným zdravotním stavem, kdy výkon trestu odnětí svobody jej přímo ohrožuje na životě, což ilustruje řadou lékařských zpráv, nezbývá než odkázat stěžovatele na využití dalších institutů v trestním řádu, které jsou adekvátními nástroji na zhojení takovéto situace, jako např. žádost o přerušení výkonu trestu podle ustanovení §325 a násl. trestního řádu. O této žádosti však vždy rozhoduje příslušný obecný soud a Ústavnímu soudu tak hodnocení přiložených lékařských zpráv, resp. rozhodování o této věci nepřísluší.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. O akcesorickém návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 9/2016 ze dne 5. 5. 2017 nerozhodoval Ústavní soud samostatným výrokem, neboť akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci pak Ústavní soud vyhověl via facti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu