ECLI:CZ:US:2019:1.US.1977.18.1
sp. zn. I. ÚS 1977/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Development-KV s.r.o., se sídlem Jarošov nad Nežárkou č. p. 204, Nadezhda UNV s.r.o., se sídlem Nám. Přemysla Otakara II. č. 11/7, České Budějovice a Sholeh Mehrabkhani, zastoupených Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem se sídlem Bořetín 73, Kamenice nad Lipou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018 č. j. 30 Cdo 2605/2017-1247, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí v rozsahu uvedeném v čl. II. odkazujícím na čl. I. bodu 10. ústavní stížnosti, tj. v částech ve kterých byly zrušeny výrokové části rozsudků Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 1. 2017 č. j. 8 Co 2247/2016-1135 a Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 8. 2016 č. j. 17 C 161/2008-1037, neboť mají za to, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva podle čl. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nejvyšší soud napadeným rozsudkem ve věci žalobce Jana Bendíka (dále jen "žalobce") proti žalovaným: 1) Kodetka a.s. a 5) SHL A PARTNERS, a.s. [dále také "žalované 1) a 2)"] a žalovaným stěžovatelům, o určení vlastnictví k nemovitostem, zastavil řízení o dovolání žalovaných 1) a 2) (výrok I.), zrušil citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích vyjma té části jeho výroku, jímž byl potvrzen citovaný rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích v meritorních výrocích I. a II. o určení vlastnictví k nemovitému majetku (výrok II.), dále zrušil vyjma meritorních výroků I. a II. o určení vlastnictví k nemovitému majetku citovaný rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok III.) a konečně odmítl dovolání žalobce proti té části výroku citovaného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jíž byl výrok II. citovaného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo určeno, že žalovaná 1) je vlastnicí v tomto výroku označeného nemovitého majetku (výrok IV.).
Dovolací soud mimo jiné poukázal na to, že žalované 1) a 2) vzaly své dovolání zpět a proto dovolací řízení o jejich dovolání podle §243c odst. 3 o. s. ř. zastavil. Dále s odkazem na §237 a §241a odst. 1 o. s. ř. dovodil přípustnost a důvodnost části podaného dovolání žalobce. Nejvyšší soud uvedl, že z obsahu podaného dovolání žalobce vyplývá, že odvolacímu soudu, který dospěl k závěru o nabytí vlastnického práva stěžovatelů na základě jejich dobré víry, vytýká nesprávné právní posouzení věci. V této souvislosti poukázal na rozsáhlou judikaturu vlastní a Ústavního soudu; zdůraznil, že soudy musí při posuzování dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv dodržovat jím připomenutý postup, obecné skutečnosti a individuální souvislosti. Nejvyšší soud konkrétně poukázal na to, že z odůvodnění obou rozsudků soudů nižších stupňů nevyplývá, že by se důsledně zabývaly verifikací právně rozhodných okolností z hlediska skutkové podstaty nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, a to v rozsahu a způsobem vymezeným právě v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12. Soudy sice reflektovaly relevantní judikaturu Ústavního soudu, nicméně ji zcela důsledně nepromítly do svých právně kvalifikačních úvah. Dovolací soud zdůraznil, že za situace, kdy nebyly důsledně zohledněny všechny právně významné okolnosti daného případu, jak je vymezil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12, neměl jinou procesní možnost, než ve smyslu 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí. A to v rozsahu, kterým nebylo vyhověno žalobnímu požadavku žalobce ohledně určení předmětného nemovitého majetku, jak se podává z výroků II. a III. napadeného rozsudku, a k vrácení věci v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Kvůli absenci zákonem stanovených náležitostí dovolání odmítl tu jeho část, jíž žalobce napadl část výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo určeno, že žalovaná 1) je vlastnicí v tomto výroku označeného nemovitého majetku.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, se jeví její subsidiarita, která se odráží ve formálním požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.
Ústavní soud v prvé řadě z ústavní stížnosti a především z internetové databáze infoSoud zjistil, že v souzené věci probíhá před Okresním soudem v Českých Budějovicích řízení, ve kterém doposud neproběhla ani nařízená jednání. V souzené věci byla tedy ústavní stížnost podána v řízení, které ještě neskončilo, ve věci o které v kontextu výše uvedeného okresní soud jako prvostupňový soud ještě nerozhodl a ústavní stížnost je proto nepřípustná.
Ústavní soud neshledal důvody pro postup podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a postup podle §75 odst. 2 písm. b) nepřipadá v úvahu (probíhá opět řízení v prvním stupni).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj