ECLI:CZ:US:2019:1.US.1989.18.1
sp. zn. I. ÚS 1989/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Planičky, zastoupeného Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem Dvorek 16, Laškov, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2018, č. j. 50 EXE 3477/2016-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 6. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Okresního soudu v Olomouci.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Soudní exekutorka JUDr. Katarína Maisnerová vydala dne 5. 3. 201, č. j. 048 EX 00038/16-046, vůči stěžovateli příkaz k úhradě nákladů exekuce. Z obsahu odůvodnění příkazu se podává, že při určení výše odměny vycházela exekutorka z částky 100.000 EUR, která měla být předmětem dohody o urovnání ze dne 20. 3. 2018. Stěžovatel podal proti tomuto příkazu námitky, o nichž rozhodl Okresní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že exekutorka neměla žádný vliv na vymožení exekucí postihované částky. Návrh na zahájení exekuce byl podán dne 15. 2. 2016 a zahájená exekuce byla usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 6. 2016, č. j. 50 EXE 3477/2016-44, odložena do pravomocného skončení řízení o návrhu stěžovatele na zrušení rozhodcovského rozsudku Slovenskej obchodnej a priemyslelnej komory v Bratislavě. Soudní exekutorka tak vyjma několika měsíců nemohla činit žádné úkony, z nichž by bylo lze dovozovat oprávněnost vyúčtované odměny 470.145.50 Kč.
Podle stěžovatele měla být odměna vypočítána z dohody o urovnání (narovnání), která byla uzavřena mezi ním a oprávněným z exekučního řízení. Dohoda o urovnání byla uzavřena dne 20. 3. 2018 a hovoří se v ní o tom, že na základě rozhodcovského rozsudku ze dne 10. 12. 2015 má stěžovatel zaplatit oprávněné částku 65.971,80 EUR s příslušenstvím. Současně se oprávněný zavázal vzít zpět návrh na zahájení exekučního řízení a v rozsahu zpětvzetí navrhnout zastavení exekuce bez nároku na náklady exekučního řízení. Ke zpětvzetí návrhu na zahájení exekuce nedošlo, neboť soudní exekutorka se dohodla s oprávněným, aby tento návrh zpět nebral.
Stěžovatel vyzvedl tu skutečnost, že z dohody o urovnání je zřejmé, že původní závazek zanikl, tudíž finanční částka, kterou nakonec oprávněný obdržel, nebyla finanční částka z exekučního titulu, ale z dohody o urovnání. Příslušná exekutorka byla přitom s výsledkem dohody oprávněného a povinného seznámena.
Napadené rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci považuje stěžovatel za příliš formalistické, neboť soud se zaměřil jen a pouze na to, zda rozhodnutí splňuje náležitosti stanovení v §88 odst. 2 exekučního řádu a přitom opomenul to, do jaké míry se soudní exekutor podílel na vymožení plnění. V souvislosti s uvedeným poukázal stěžovatel na související nálezovou judikaturu Ústavního soudu sp. zn. Pl. 8/06, IV. ÚS 2701/07, III. ÚS 1253/17, kde je mimo jiné konstatováno, že ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale měla by odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů exekuce. Obecný soud měl při své činnosti ve smyslu §88 odst. 3 exekučního řádu postupovat tak, že se měl zabývat všemi skutečnostmi, na které se odvolával stěžovatel v podané námitce proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Za stavu, kdy stěžovatel neplnil na základě exekučního titulu, ale dohody o urovnání, tedy jiného právního titulu, byl vliv exekutora na vymožené plnění nulový. Okresní soud neposkytl ochranu právům stěžovatele, jež vyplývají z právních norem. V takovém případě postrádá námitkové řízení jakýkoliv význam. Navíc, exekuce měla být podle dohody mezi oprávněným a povinným zastavena.
Stěžovatel je toho názoru, že v jeho věci došlo k porušení čl. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, jakož i čl. 11 a čl. 89 Ústavy ČR.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V souvislosti s projednávaným případem Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že k ústavněprávnímu přezkumu rozhodování obecných soudů o nákladech řízení přistupuje krajně zdrženlivě. Zastává totiž názor, že rozhodování o nákladech řízení (včetně nákladů exekučního řízení) je zásadně doménou obecných soudů, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování; Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné. V posuzovaném případě nebyly žádné důvody pro odchýlení se od těchto pravidel shledány.
Stěžovatel v projednávaném případě poukazuje především na skutečnost, že exekutorka vyšla při stanovování nákladů exekuce z nesprávné výše jistiny a nepřihlédla k tomu, že to byl právě stěžovatel, kdo uzavřením dohody o urovnání s oprávněným významnou měrou přispěl k tomu, že došlo k uhrazení sporné částky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že k vydání exekučního příkazu došlo dne 25. 2. 2016 a k jeho dočasnému odložení dne 6. 6. 2016. Z dotčeného exekučního spisu 048 EX 38/16 vyplývá, že exekutorka učinila do 6. 6. 2016 celou řadu procesních úkonů směřujících k vymožení exekuované částky. Její činnost se ve sféře stěžovatele projevila především tím, že došlo k zablokování jak jeho nemovitosti, tak i bankovních účtů. Pokud stěžovatel začal od prosince 2016 vyjednávat s oprávněnou dohodu o urovnání, stalo se tak zřejmě pod tíhou vedené exekuce. Stran částky 100.000 EUR, kterou vzala příslušná exekutorka jako vymoženou jistinu, lze poukázat na obsah exekučního spisu. Z přípisu stěžovatele ze dne 19. 12. 2017 vyplývá, že se stěžovatel s oprávněnou "dohodl na mimosoudním vyrovnání. Podmínkou podpisu mimosoudní dohody je úhrada dohodnuté částky, ta byla dnešního dne 19. 12. 2017 splněna a další podmínkou je uhrazení nákladů spojených s exekucemi ve SR a v ČR.". Tuto informaci si exekutorka ověřila u právního zástupce oprávněného, podle jehož sdělení ze dne 21. 12. 2017 došlo ze strany stěžovatele k uhrazení částky 102.000 EUR. V námitce stěžovatele ze dne 24. 1. 2018 vůči vydanému příkazu k úhradě nákladů exekuce stěžovatel mimo jiné uvedl: "Dohodli jsme se s leasingovou společností S-Slovensko na konečné výši dlužné částky, která činí dle této dohody 100.000 EUR". Za těchto okolností nelze klást exekutorce k tíži, že pro výpočet své odměny vyšla z výše jistiny 100.000 EUR. Pokud chtěli účastníci exekučního řízení na základě své dohody modifikovat výši vymáhané částky, měli tak učinit pro ně odpovídajícím způsobem. Ústavní stížností napadenému usnesení okresního soudu tak není z ústavněprávního hlediska čeho vytknout.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu