ECLI:CZ:US:2019:1.US.1991.19.1
sp. zn. I. ÚS 1991/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti F. J. S., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2019 č. j. 30 Cdo 3449/2017-109, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2017 č. j. 18 Co 21/2017-97 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. listopadu 2016 č. j. 26 C 212/2015-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. června 2019, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na náhradu škody a na majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 2, domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 315 000 Kč s příslušenstvím z titulu vniku nemajetkové újmy v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 16 C 127/2004 podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, z důvodu, že řízení trvá již 12 let a dosud nebylo pravomocně skončeno. Obvodní soud pro Prahu 2 zjistil průběh řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 16 C 127/2004 s tím, že A. K. podala dne 2. dubna 2004 proti stěžovateli žalobu o určení otcovství k nezl. dceři a o úpravu její výchovy a výživy. Obvodní soud pro Prahu 2 konstatoval, že předmětné řízení vskutku dlouhou dobu trvá, na druhou stranu je však pravdou, že pokud účastníci v řízení neposkytují soudu adekvátní součinnost, kterou řízení vyžaduje, dochází pak k tomu, že řízení trvá dlouhou dobu. Obvodní soud pro Prahu 2 uzavřel, že nezaznamenal ani jediný průtah v činnosti Obvodního soudu pro Prahu 4 a vzhledem k tomu, že pouze průtahy řízení přičitatelné soudu mohou být způsobilé ke vzniku odpovědnosti za průtahy, žalobu jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 1. listopadu 2016 č. j. 26 C 212/2015-71 zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč.
3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 26. dubna 2017 č. j. 18 Co 21/2017-97 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Dovolání, podané stěžovatelem proti rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 22. března 2019 č. j. 30 Cdo 3449/2017-109 podle §243c odst. 1 o. s. ř.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas se závěry učiněnými obecnými soudy a odmítá jejich názor, které jeho chování posoudily jako jednání obstrukční, neboť pouze realizoval svá procesní práva. Stěžovatel má za to, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 nebylo vyřízeno v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů a zároveň mu nebyla nahrazena nemajetková újma z toho vyplývající. Ve věci rozhodující soudy podle tvrzení stěžovatele nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
7. K tvrzení Městského soudu v Praze, že "stěžovatel využívá specifika řízení s cizím prvkem a svého zahraničního bydliště k tomu, aby co nejvíce ztížil a oddálil získání svého genetického vzorku transparentním způsobem" stěžovatel uvedl, že jedná pouze v rámci svých procesních práv a povinností a svým jednáním proces nijak neprodlužuje, nepodává zbytečné námitky, žaloby na podjatost a v jeho chování celkově nelze najít známky obstrukčního charakteru. Podle názoru stěžovatele, mu ve věci rozhodující soudy přičítaly k tíži jednání, které by mu k tíži přičítat neměly, a to bez toho, aby tento odklon odůvodnily.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
11. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního.
12. Obvodní soud pro Prahu 2 uzavřel, že v posuzovaném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 nelze shledat období nečinnosti, všechny prováděné úkony cíleně směřovaly k ukončení sporu a důvody pro delší trvání sporu nelze přičítat k tíži státu. Městský soud v Praze jako soud odvolací se se závěry učiněnými soudem prvního stupně ztotožnil, proto jeho rozsudek potvrdil.
13. Nejvyšší soud pak dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na závěru, že příčina délky posuzovaného řízení stojí toliko na straně stěžovatele, který se soudem v původním řízení nespolupracuje a řízení záměrně prodlužuje, ačkoli mu ve spolupráci se soudem nic nebrání. Uzavřel-li odvolací soud, že v takovém případě nelze shledat porušení práva stěžovatele na přiměřenou délku řízení, odpovídá jeho rozhodnutí v dané otázce judikatuře Nejvyššího soudu. Na dalších, stěžovatelem vymezených otázkách, týkajících se dovození nízkého zájmu stěžovatele na posuzovaném řízení, rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru Nejvyššího soudu nestojí, což je diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
14. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ke stěžovatelem uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích.
15. Poukazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, uvedené v jeho ústavní stížnosti, nebyly shledány případnými, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu