ECLI:CZ:US:2019:1.US.2033.19.1
sp. zn. I. ÚS 2033/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Dagmar Štěpánkové, zastoupené Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem Za Tiskárnou 327, Český Krumlov, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 1. 2019 č. j. 50 A 67/2018-55 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019 č. j. 9 As 83/2019-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které odmítly její žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, když posoudily ověření zjednodušené dokumentace (pasportu) stavby podle §125 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon"), pouze jako jednorázový zásah s trvalými účinky a nikoli jako zásah trvající. Stěžovatelka dále shledává jako nesprávné závěry správních soudů, na jejichž základě dovodily, že nebylo zasaženo žádné subjektivní veřejné právo stěžovatelky, neboť by neměla právo být účastníkem správního řízení, resp. by se jím stala pouze v případě, pokud by řízení bylo zahájeno z moci úřední.
II
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podnětem ze dne 19. 9. 2017 požadovala, aby Městský úřad Rudolfov (dále jen "vedlejší účastník") zahájil řízení, jehož výsledkem bude zákaz užívání stavby č. p. X1 v R. a přilehlých pozemků k provozování servisu čtyřkolek a jednostopých vozidel, neboť stavba je provozována v rozporu s účelem jejího užívání, v rozporu s veřejnoprávními předpisy a je zdrojem emisí hluku a výfukových zplodin. Vedlejší účastník sdělením ze dne 8. 1. 2018, vyřízením stížnosti ze dne 13. 3. 2018 a naposledy sdělením ze dne 9. 7. 2018 stěžovatelku informoval, že podle pasportu staveb č. p. X2 a č. p. X1 v R., který ověřil opatřením ze dne 16. 5. 2016 č. j. MěÚ/1413/2016/Feu (dále jen "ověření pasportu staveb"), jsou některé místnosti předmětných staveb označeny jako "prodejní plocha" a jiné místnosti jsou označeny jako "dílna". V prvně uvedených místnostech je provozována prodejna čtyřkolek a jednostopých vozidel a v druhých místnostech jsou provozovány činnosti spojené s jejich servisem, což jsou činnosti v souladu s ověřeným pasportem staveb. Na základě podnětu stěžovatelky podle §156 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen "správní řád"), přezkoumal též ověření pasportu staveb a neshledal důvody pro jeho opravu nebo zrušení.
Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem se stěžovatelka domáhala, aby krajský soud deklaroval, že postup vedlejšího účastníka ve věci vyřízení podnětu stěžovatelky, který vyústil ve sdělení vedlejšího účastníka ze dne 9. 7. 2018 sp. zn. MěÚ/OV/0697/2018/Ha, jakož i toto sdělení, jsou nezákonné. Dále se stěžovatelka domáhala vyslovení nezákonnosti shora uvedeného ověření pasportu staveb. Krajský soud žalobu stěžovatelky v části směřující proti ověření pasportu staveb odmítl pro opožděnost, neboť ověření pasportu má charakter osvědčení, které pouze deklaruje naplnění podmínek vyplývajících ze zákona, a jeho vydání je samo o sobě jednorázovým aktem realizace výkonu veřejné správy. Porušil-li by vedlejší účastník při vydání ověření pasportu §125 stavebního zákona, jednalo by se podle krajského soudu o jednorázový nezákonný zásah, přestože jeho důsledky v čase trvají. V části směřující proti postupu vedlejšího účastníka při vyřízení podnětu stěžovatelky krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Podle krajského soudu nebyla stěžovatelka postupem vedlejšího účastníka přímo zkrácena na svých právech, neboť jí žádné veřejné subjektivní právo na zahájení řízení v tomto případě nenáleží. Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost stěžovatelky.
III
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 soudního řádu správního, přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje především pokračující polemiku se závěry správních soudů ohledně přípustnosti zásahové žaloby, vedenou v rovině práva podústavního. Stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, zde neshledal. Jejich konkluze pokládá Ústavní soud za racionální a obhajitelné.
Krajský soud dostatečně posoudil jednotlivé žalobní body a srozumitelně vysvětlil, proč správní žalobu zčásti odmítl a zčásti zamítl; obdobně se i Nejvyšší správní soud podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatelky. Ústavní soud ověřil, že jak krajský soud, tak i kasační soud se podrobně zabývaly všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení sporné otázky, zda postup vedlejšího účastníka mohl stěžovatelku přímo zkrátit na jejích právech, a zda jí tak lze poskytnout ochranu podle §82 a násl. s. ř. s. Ústavní soud v této souvislosti připomíná argumentaci, ve které oba soudy věnovaly dostatečnou pozornost vysvětlení významu právní úpravy týkající se uchovávání a pořizování dokumentace skutečného provedení stavby, jakož i povaze ověření zjednodušené dokumentace vydaného podle §125 odst. 4 stavebního zákona.
Zvláště podrobně se pak oba soudy zabývaly námitkou stěžovatelky, že ověření pasportu stavby představuje trvající nezákonný zásah. S odkazem na předchozí judikaturu Nejvyššího správního soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu č. j. 7 As 107/2014-53 nebo rozsudky č. j. 4 Aps 1/2013-25, 4 As 116/2018-65 nebo 9 As 351/2018-22) došly oba soudy k závěru, že ověření pasportu stavby podle §125 stavebního zákona představuje jednorázový zásah s trvajícími účinky a při zmeškání objektivní či subjektivní lhůty pro podání žaloby podle §82 a násl. s. ř. s. nelze argumentovat tím, že důsledky tvrzeného zásahu nadále trvají. Ústavní soud k tomu ve shodě s názorem správních soudů dodává, že na posuzovaný případ nedopadají závěry vyslovené v nálezu sp. zn. II. ÚS 635/18, podle kterého je nutné rozlišovat různé typy zásahů a zohledňovat specifika tzv. trvajících zásahů. Výklad §84 odst. 1 věty druhé s. ř. s. uvedený v citovaném nálezu však nedopadá na jednorázové zásahy, mezi něž patří i jednorázové zásahy s trvajícími důsledky, o které jde v nyní posuzovaném případě.
Pokud jde o námitky stěžovatelky směřující proti postupu vedlejšího účastníka, na jehož základě stěžovatelce sdělil, že nezahájí přezkumné řízení a ověření pasportu staveb nezruší, již ve své předchozí judikatuře Ústavní soud uvedl, že přezkumné řízení podle §94 a násl. správního řádu je svojí podstatou nápravným prostředkem dozorčího práva, který slouží k ochraně objektivního práva a na jeho výkon a užití není právní nárok. V případě, že neexistuje veřejné subjektivní právo na určitý úkon, není z povahy věci možné, aby jeho neuplatněním bylo zasaženo do práv stěžovatelky (k tomu srov. např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 12/2000, jakož i usnesení sp. zn. I. ÚS 3608/18 nebo I. ÚS 955/19).
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud podotýká, že toto právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Ve vztahu k tvrzenému porušení vlastnického práva chráněného v čl. 11 Listiny platí, že k jeho případnému dotčení, je-li spojováno s výsledkem soudního řízení, by došlo za splnění podmínky deficitu spravedlivého (řádného) procesu ve smyslu čl. 36 Listiny, jenž však, jak shora uvedeno, nebyl shledán.
Ústavní soud závěrem dodává, že stěžovatelka může zvážit řešení své situace u orgánů ochrany veřejného zdraví či prostřednictvím civilního soudnictví.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu