ECLI:CZ:US:2019:1.US.2037.19.1
sp. zn. I. ÚS 2037/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Vladimíra Sládečka a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., přechodně Imigrační vazba Filipínské republiky Manila, Filipíny, zastoupeného Mgr. Michalem Krčmou, advokátem se sídlem Navrátilova 675/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019, č. j. 4 Tdo 113/2019-116, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. října 2018, č. j. 6 To 36/2018-5851 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 26. ledna 2018, č. j. 68 T 1/2014-5506, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 3 odst. 1, čl. 36, čl. 37, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z přiložených dokumentů a ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 26. 1. 2018, č. j. 68 T 1/2014-5506, byl stěžovatel a spoluobviněná B. P. uznáni vinnými třemi trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. jako spolupachatelé, za jednání popsaná v bodech ad 1) - 2), ad 3) a ad 4) - 5) výroku o vině, a trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. jako spolupachatelé, za jednání popsané v bodě ad 6) výroku o vině. Za to byli oba obvinění podle §241 odst. 3 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák., odsouzeni k trestům odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jejichž výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jim soud uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku 60 000 Kč. Další poškozené byly podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázány s uplatněnými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Součástí rozsudku byl rovněž výrok podle §226 písm. a) tr. ř., jímž byli oba obvinění zproštěni obžaloby pro skutky, jichž se měli dopustit vůči specifikovaným poškozeným a v nichž byl spatřován trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., a dále výrok podle §226 písm. c) tr. ř., jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1, odst. 2 tr. zák. na uvedené poškozené. Ta byla v uvedené souvislosti výrokem podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na občanskoprávní řízení.
3. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání obvinění, proti nimž bylo vedeno řízení jako proti uprchlým podle §302 a násl. tr. ř., dále státní zástupce v neprospěch obviněných do výroků o vině, trestu, náhradě škody i nemajetkové újmy a rovněž do celé zprošťující části rozsudku, včetně rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy, a konečně poškozená, která brojila proti výroku, jímž byla v rámci zprošťující části rozsudku odkázána s uplatněnými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na občanskoprávní řízení.
4. Vrchní soud v Olomouci o těchto opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 11. 10. 2018, č. j. 6 To 36/2018-5851, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce, spoluobviněné a stěžovatele napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak oba obviněné nově uznal vinnými trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., jako spolupachatele. Skutkový základ je popsán ve výroku rozsudku. Za to odvolací soud spoluobviněné uložil podle §241 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon je zařadil do věznice s ostrahou. Stěžovatel byl podle §241 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Oběma obviněným pak soud podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost, zaplatit společně a nerozdílně poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku 60.000 Kč (výrok ad I. rozsudku). Odvolání další poškozené vrchní soud podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl (výrok ad II.). Ve zbývající části byla podle §259 odst. 1 tr. ř. věc po zrušení rozsudku vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí (výrok ad III.).
5. Výrok ad I. rozsudku odvolacího soudu napadli oba obvinění dovoláními, v nichž shodně uplatnili důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř.
6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 3. 2019, č. j. 4 Tdo 113/2019-116, dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že trestní řízení vůči němu bylo vedeno jako proti uprchlému, ačkoli pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Svým pobytem v cizině se totiž nevyhýbal trestnímu stíhání a ani se neskrýval. Soud byl obeznámen s tím, že se stěžovatel nachází ve "vyhošťovací/detenční" vazbě na Filipínách a je tedy omezen na osobní svobodě. Stěžovatel se domnívá, že pokud je v zahraničí omezen na osobní svobodě a nebylo mu řádně doručeno předvolání k hlavnímu líčení ani jiné soudní písemnosti, nelze mu přičítat odpovědnost za neúčast při soudních jednáních v České republice a vést s ním řízení jako s uprchlým. Stěžovatel dále namítá, že jeho výslech soudy mohly uskutečnit prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Stěžovatel zdůrazňuje, že žádným způsobem výslovně ani mlčky neprojevil, že se nechce svého trestního stíhání účastnit. Stěžovatel především zcela odmítá závěr odvolacího soudu, že se trestnímu řízení svým postupem snaží jednou provždy vyhnout. Zdůraznil, že komunikuje s orgány činnými v trestním řízení prostřednictvím e-mailu a Vrchní soud v Olomouci kontaktoval dokonce telefonicky, čímž naopak zřetelně projevil svou vůli se trestního řízení v České republice osobně účastnit.
8. Stěžovatel dále namítá, že obhajoba neměla možnost vyslechnout svědkyni N. Její výslech z přípravného řízení údajně nebyl u soudu čten jako důkaz. Obecné soudy přesto přijaly závěr, že její výpověď je věrohodná. Odvolací soud navíc bez provedení výslechu svědkyně na základě její výpovědi změnil popis skutku tak, že při naplnění zákonného znaku trestného činu bylo namísto "zneužití bezbrannosti jiného" užito formulace "násilím donutili jiného".
9. Opomenutým důkazem zůstal i návrh obhajoby na přehrání záznamu o telefonickém rozhovoru obviněných s vedoucí kanceláře 6 To Vrchního soudu v Olomouci. Jeho obsahem přitom byla jejich žádost, aby jim bylo doručeno předvolání k veřejnému zasedání, a sdělení, že jsou schopni k věci vypovídat prostřednictvím videokonferečního zařízení.
10. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že v rámci řízení o ústavní stížnosti je oprávněn rozhodovat pouze o rozhodnutích/výrocích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, ale i potud, že musí jít o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud opakovaně odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou v případě, v němž existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla ukončena, ale vrácena soudu či jinému orgánu státní moci k dalšímu řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 125/09, ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 2948/10, ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3256/10, a ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 256/11). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle již ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opakovaně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.
11. Z procesního hlediska je nutné zohlednit, že Vrchní soud v Olomouci rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, v celém rozsahu zrušil, o části jednání stěžovatele rozhodl sám (výrok I.) a ve zbývající zrušené části věc vrátil soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí (výrok III.). V této části věci, která byla výrokem III. rozsudku vrchního soudu vrácena, dosud probíhá trestní řízení, ústavní stížnost napadající tento výrok odvolacího soudu je proto nyní nepřípustná a Ústavní soud ji proto podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
12. Ústavní soud ve zbývající části posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Výhrady stěžovatele se vztahují v první řadě ke zpochybnění závěru soudů, že u něj byly naplněny zákonné podmínky umožňující vést trestní řízení proti uprchlému.
14. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že řízení proti uprchlému podle ustanovení §302 a násl. tr. ř. do značné míry omezuje princip spravedlivého procesu, zejména právo obviněného účastnit se trestního řízení a osobně se obhajovat, a proto je nezbytné v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny při aplikaci ustanovení o omezení základních práv a svobod šetřit jejich podstaty a smyslu, přičemž není možno je využívat k jiným než stanoveným účelům, např. k urychlenému vyřízení věci nebo usnadnění důkazní situace. Důvody pro konání této formy řízení musí být zjištěny a soud (před fází soudního řízení ostatní orgány činné v trestním řízení) je současně povinen v průběhu celého řízení zkoumat jejich trvání a pominou-li, je třeba v řízení pokračovat podle obecných zásad [srov. nález ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 200/96 (N 123/6 SbNU 387) nebo usnesení ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 590/03 (U 12/32 SbNU 523)]. Důležité přitom je, že z judikatury Ústavního soudu [srov. například nález ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 325/2000 (N 167/20 SbNU 187) nebo nález ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 200/96, (N 123/6 SbNU 387)] a Nejvyššího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 1995, sp. zn. 8 To 10/94 (R 38/1995)] vyplývá, že závěr o tom, zda se obviněný pobytem v zahraničí vyhýbá nebo nevyhýbá trestnímu řízení, nelze stavět toliko na skutečnosti samotné fakticity pobytu v zahraničí nebo na tom, že nepřebírá písemnosti doručované mu soudem. Vždy je totiž třeba zkoumat též úmysl obviněného. Tomuto požadavku je možné dostát jen tehdy, je-li v intencích konkrétního případu zkoumáno chování obviněného.
15. Uvedené však rozhodující soudy v nyní projednávaném případě zjevně měly na paměti, přičemž náležitě vyložily, z jakých důvodů bylo možno hlavní líčení konat bez přítomnosti stěžovatele, tedy jako řízení proti uprchlému, kdy podrobně zhodnotily počínání stěžovatele na území cizího státu (viz např. str. 8 - 11 rozsudku soudu prvního stupně, str. 25 - 28 rozsudku odvolacího soudu). Jeho komplexním posouzením dospěly k závěru, že svým postojem dává jednoznačně najevo, že se odmítá podrobit trestnímu řízení a vůbec vstoupit na území České republiky. V této souvislosti Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy upozorňuje, že nemá význam otázka, kde se stěžovatel v současné době nachází a v jaké fázi je azylové či jiné řízení týkající se jeho osoby, nýbrž podstatné je, že i nadále v cizině pobývá v úmyslu nepodrobit se jurisdikci České republiky. Proto nezbývá než uzavřít, že právo na obhajobu je sice významným a neopominutelným principem spravedlivého trestního procesu, není však možno je vykládat tak, že prostřednictvím jeho výkonu by mohlo být legitimní úsilí státu nalézat spravedlnost i ve věcech trestních zcela a fakticky zmařeno tím, že by se obžalovaný trestnímu řízení vyhýbal, což nastalo právě v případě stěžovatele.
16. Je to především stěžovatel, který své deklarované skutečné vůli a úmyslu předstoupit ve své trestní věci před český soud zároveň stavěl překážky. Na závěr se sluší poznamenat, že jediným dopadem přítomnosti stěžovatele v České republice by byl běžný průběh trestního řízení s plnou ochranou stěžovatelových ústavních práv, a to i ze strany Ústavního soudu. Z hlediska projednávané ústavní stížnosti se uvedené námitky jeví jako účelové, nesvědčící o reálné a efektivní snaze stěžovatele podrobit se trestnímu řízení v České republice.
17. Pokud jsou splněny podmínky pro vedení řízení se stěžovatelem jako s uprchlým, pak není třeba soudní písemnosti určené obžalovanému doručovat jemu, nýbrž ve smyslu ustanoven §306 odst. 1 tr. ř. se doručují pouze obhájci.
18. Námitkou spočívající v tvrzení, že výslech svědkyně N. nebyl u soudu jako důkaz proveden, se zabýval Nejvyšší soud. Ze spisového materiálu ověřil, že výtka neodpovídá realitě, neboť soud prvního stupně výpověď svědkyně za splnění podmínek §211 odst. 1 tr. ř. přečetl v hlavním líčení konaném dne 30. 7. 2014 (a odkázal na č. l. 4588 spisu). Pro úplnost nutno doplnit, že soud prvního stupně se rovněž odpovědně a adekvátně zabýval otázkou, proč neopakovat výslech poškozených u hlavního líčení. Zvážil přitom právo obviněného na spravedlivý proces, jehož součástí je také právo dát vyslechnout svědky svědčící v jeho prospěch za stejných podmínek jako svědky, svědčící proti němu, které však není automaticky nadřazeno jinému právu, a to právu na zvláštní ochranu obětí sexuálně motivovaných trestných činů před sekundární viktimizací způsobenou opakovaným vyvoláváním traumatických vzpomínek. Soud prvního stupně právě s ohledem na charakter trestné činnosti potřebu šetřit osobu poškozené před dalšími psychicky zatěžujícími situacemi vyhodnotil jako převažující a její výpověď z přípravného řízení v hlavním líčení přečetl. Následně se velmi podrobně zabýval zhodnocením její věrohodnosti. Na jeho závěry, které prověřil i odvolací soud, lze nyní bez dalšího odkázat.
19. Pokud až nyní (stejně tak jako v dovolání) stěžovatel vznáší námitku neprovedení důkazu videonahrávkou zachycující rozhovor s pracovnicí trestní kanceláře vrchního soudu, jedná se zjevně o návrh, který se netýká podstaty trestní věci. K otázce podmínek pro vedení řízení proti uprchlému, kam zřejmě námitka ve skutečnosti směřuje, se již Ústavní soud vyjádřil výše.
20. Těžiště dokazování se v trestním řízení nachází v hlavním líčení. Zjišťování skutkového stavu v souladu se zásadami bezprostřednosti a volného hodnocení důkazů je doménou především nalézacích soudů. V odvolacím řízení je zásadně soud vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistil soud nalézací. Odvolací soud tak může hodnotit jen takové důkazy, které sám nově provedl, nebo které po nalézacím soudu zopakoval [srov. např. nález ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/06 (N 79/49 SbNU 153)]. Jen na základě takto nově provedených či zopakovaných důkazů pak může skutkový stav přehodnotit, respektive modifikovat skutkový stav tak, jak jej zjistil nalézací soud. Z hlediska právního hodnocení, tj. subsumpce zjištěného skutkového stavu pod příslušná ustanovení právního řádu, má naopak při přezkumu rozhodnutí nalézacího soudu v řízení o odvolání primát právě soud odvolací.
21. Jak vysvětlil odvolací soud na str. 34, 35 svého napadeného rozsudku, odvolací soud vycházel při úvahách o novém rozhodnutí ve věci ze skutkového stavu tak, jak k němu dospěl nalézací soud, a změna, kterou učinil, se týkala toliko právní kvalifikace, tj. subsumpce skutkového stavu tak, jak byl naposledy zjištěn před nalézacím soudem, pod příslušná ustanovení právních předpisů trestního práva hmotného. Takový postup nepředstavuje porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny ani práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
22. Ve zbývající části petitu ústavní stížnosti vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
23. Ústavní soud tedy ústavní stížnost odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněnou a zčásti jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu