ECLI:CZ:US:2019:1.US.2054.19.1
sp. zn. I. ÚS 2054/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Kamilou Vránovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 1065/11, 679 61 Letovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 37 Co 318/2018-279 ze dne 9. 4. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Blansku č. j. 0 Nc 254/2014-251, 4 P a Nc 421/2014 ze dne 19. 9. 2018, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti se stěžovateli nepřiznává.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými měla být porušena jeho základní práva garantovaná zejména čl. 7, čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1, 3 a 4, čl. 30 odst. 1 a 2, čl. 31, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a rovněž čl. 8, čl. 12, čl. 17 odst. 1 a 2 a čl. 25 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rubrikovaným rozsudkem okresního soudu bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilé Z. částkou 5 000 Kč měsíčně od 1. 4. 2014 a na výživu nezletilého M. částkou 3 000 Kč rovněž od 1. 4. 2014 a částkou 4.000 Kč od 1. 6. 2017, se splatností k rukám matky do 15. dne v měsíci předem (výrok I. A). Dále okresní soud rozhodl, že dlužné výživné u obou nezletilých od 1. 4. 2014 do 30. 9. 2018 nevzniklo, neboť bylo uhrazeno ze zálohy složené 4. 3. 2014 na účet matky ve výši 999.822 Kč (výrok I. B). Výrokem I. C potom rozhodl, že výživné od 1. 10. 2018 bude hrazeno do vyčerpání zálohy složené dne 4. 3. 2014 na účet matky ve výši 999.822 Kč. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil s tím, že upravil pouze termíny u stanoveného výživného - ve výroku I. B a I. C - k datu rozhodování odvolacího soudu. Výrokem II. pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá zejména to, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť obecné soudy nevyčíslily přesně výši příjmů, ze které při určování výživného vycházely; navíc výše výživného pro nezletilé děti nerespektuje možnosti, schopnosti, majetkové a zdravotní poměry stěžovatele. To pak vede k porušení výše označených základních práv stěžovatele.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je toliko polemikou s důvody, které vedly obecné soudy ke stanovení výše výživného. Z obsahu napadených rozsudků Ústavní soud žádný zjevný exces či zásadní nespravedlnost nezjistil, neboť soudy dostatečně plausibilně vysvětlily a odůvodnily, proč výše výživného - rozporovaná stěžovatelem - odpovídá potřebám nezletilých dětí. Soudy nepřehlédly, že stěžovatel kromě invalidního důchodu disponuje nemovitým majetkem ve značné hodnotě, který však nijak nevyužívá např. ke komerčním účelům. Soudy se rovněž vypořádaly s účelem zaslané finanční částky na účet matky, kdy dovodily, že rozhodující je úmysl poskytovatele finanční částky, nikoliv příjemce. Úvahy obou jmenovaných soudů se tak zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl (výrok I.). S ohledem na výsledek tohoto řízení nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (výrok II.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu