ECLI:CZ:US:2019:1.US.2148.19.1
sp. zn. I. ÚS 2148/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti První Time Financial CZ s.r.o., se sídlem Na spravedlnosti 1533, Pardubice, zastoupené Mgr. Pavlem Krpejšem, advokátem se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019 č. j. 101 VSPH 116/2019-106 a Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích ze dne 15. 10. 2018 č. j. 56 Icm 1257/2015-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení základních práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. V ústavní stížnosti na její první straně sice uvedla také "návrh podle §74 zák. č. 182/1993 Sb.", avšak v odůvodnění ústavní stížnosti ani jinde (v později doplněné plné moci) jej nijak nekonkretizovala či nekomentovala a ani jej neuvedla v petitu návrhu, proto k němu Ústavní soud nepřihlížel.
Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky její přípustnosti.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Takovým procesním prostředkem je i dovolání, o kterém byla stěžovatelka zpravena v poučení napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze. Ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. sice upravuje nepřípustnost dovolání proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč (jako v souzené věci), avšak současně obsahuje výluku této nepřípustnosti ve věcech pracovněprávních a ve sporech ze spotřebitelských smluv. V souzené věci se jednalo právě o spor ze spotřebitelské smlouvy, což bylo dostatečně jasně uvedeno na několika místech odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze (srov. odst. 14, 16, 17 a 18).
Tvrdí-li mimo jiné stěžovatelka, že soudy v napadených rozhodnutích vybočily z principu předvídatelnosti ve smyslu odchýlení se od stávající rozhodovací praxe, které navíc ani pečlivě a přesvědčivě neodůvodnily, měla dosáhnout přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu v rámci řízení o dovolání, a to za podmínek uvedených výše. Ústavní stížnost má totiž pouze subsidiární povahu a slouží jako prostředek nápravy eventuálního porušení základních práv a svobod až v případě vyčerpání všech ostatních procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele.
Jelikož za dané situace existovala možnost domáhat se ochrany práv prostřednictvím dovolání a z podané ústavní stížnosti, jakož i z internetové databáze infoSoud nevyplývá, že by stěžovatelka tohoto mimořádného opravného prostředku využila, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost posoudit jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj