ECLI:CZ:US:2019:1.US.2197.19.1
sp. zn. I. ÚS 2197/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti G. H., zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec X - Františkov, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 10. května 2019 č. j. 2 KZN 97/2019-3 a usnesení Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře ze dne 21. března 2019 č. j. 2 ZN 746/2018, za účasti Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení shora označeného vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Praze (dále jen "krajské státní zastupitelství") a usnesení Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře (dále jen "okresní státní zastupitelství").
2. Z příloh připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, ÚO SKPV Kutná Hora (dále jen "policejní orgán") provedl úkony trestního řízení ve věci podezření ze zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se měli dopustit M. T. a Z. T. ke škodě stěžovatelky, a poté usnesením ze dne 1. 3. 2019 č. j. KRPS-269036-31/TČ-2018-010581-LE věc podle §159a odst. 1 tr. řádu odložil s tím, že nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu okresní státní zastupitelství posoudilo jako nedůvodnou a zamítlo ji. V odůvodnění napadeného usnesení vysvětlilo, z jakých důvodů nelze v jednání jmenovaných spatřovat znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, ani jiného trestného činu či přestupku, a konstatovalo, že prověřování bylo plně dostačující a dokazování nebylo třeba jakýmkoliv způsobem doplňovat.
3. Na základě podnětu k výkonu dohledu podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství") krajské státní zastupitelství prověřilo postup okresního státního zastupitelství a ve shodě s jeho závěry zopakovalo, že se nepodařilo přesvědčivě doložit a dostatečně prokázat, že by podezřelé osoby jednaly způsobem, který by naplnil všechny zákonné znaky některého z trestných činů majetkové povahy, zejména zločinu podvodu, pro který bylo vedeno prověřování.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že se státní zastupitelství obou stupňů dostatečně nevypořádala jejími argumenty a že jejich odůvodnění nenaplňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí orgánu veřejné moci judikaturou Ústavního soudu. Podle stěžovatelky nebyly prověřeny všechny rozhodné skutečnosti a státní zastupitelství pouze citovala zákonná ustanovení, místo aby provedla jejich výklad a aplikaci na skutkový stav. Stěžovatelka označila jejich rozhodování za svévolné a ve svém důsledku znemožňující účinně se bránit v řízení před soudem; k povinnosti státu na řádné a adekvátní trestní vyšetřování, kompetentní a efektivní jednání příslušných státních orgánů, které by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby, odkázala na konkrétní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), ze kterých vyplývá nezbytnost použití trestněprávních nástrojů mimo jiné i v případě porušení majetkových práv. Podle stěžovatelky však policejní orgán nepostupoval tak, aby byl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a nezaměřil se na důležité skutečnosti, o kterých vypovídali Z. K., J. H. či M. T. a Z. T.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí, resp. vyrozumění napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Po přezkoumání vyrozumění krajského státního zastupitelství a usnesení okresního státního zastupitelství z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu však nezakládá v ústavní rovině žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291), usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7SbNU 343) a další dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud s odkazem na svoji judikaturu připomíná, že právo na účinné vyšetřování ve smyslu účinného prošetření trestního oznámení a trvání na nutnosti vynaložení všech možných prostředků pro trestní vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska vyžadovat především v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální zájmy. Uplatní se zejména u zásahů do práv chráněných v čl. 6, čl. 7 odst. 1 a čl. 9 Listiny, jakož i v čl. 2, čl. 3 a čl. 4 Úmluvy - tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací, a výjimečně také v čl. 10 odst. 2 Listiny, jakož i v článku 8 Úmluvy, chránícího právo na soukromý a rodinný život [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691), nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015 (N 191/79 SbNU 161), nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015 (N 216/79 SbNU 475), nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016 (N 8/80 SbNU 91), nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016 (N 91/81 SbNU 485)].
9. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti zasahující do majetkových práv, ve smyslu závěrů rozsudku ESLP ve věci Blumberga proti Lotyšsku ze dne 14. října 2008 (stížnost č. 70930/01), jehož se stěžovatelka dovolávala, neobsahuje na ústavně právní úrovni prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2042/17 ze dne 17. 4. 2018), jinými slovy vyjádřeno, požadavek účinného vyšetřování je pouze procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností dosáhnout určitého výsledku (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014, N 152/74 SbNU 301, usnesení sp. zn. II. ÚS 540/17 dne 4. 4. 2017, usnesení sp. zn. I. ÚS 4065/14 ze dne 14. 4. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 1594/15 ze dne 27. 8. 2015, usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013 a další). Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. Pouze tehdy, jsou-li v příslušném trestním řízení shledány vady a pochybení extrémní povahy, je namístě závěr, že stát nedostál své povinnosti vést účinné vyšetřování a tím konstituoval zásah do ústavně zaručeného práva na ochranu majetku (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13, usnesení sp. zn. II. ÚS 3860/18 ze dne 18. 12. 2018 a další).
10. V posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné pochybení, jež by odůvodnilo jeho zásah. Státní zastupitelství obou stupňů se stížností stěžovatelky, resp. jejím podnětem k výkonu dohledu zabývala, a shodně s policejním orgánem dospěla k závěru, že po vyhodnocení provedených důkazů (vysvětlení osob a obsah listinných důkazů blíže označených v usnesení policejního orgánu) se nepodařilo přesvědčivě doložit a dostatečně prokázat, že by manželé T. jednali způsobem, který by naplnil všechny zákonné znaky některého z trestných činů majetkové povahy; slovy okresního státního zastupitelství, že by uvedli stěžovatelku v omyl, jejího omylu využili, případně jí zatajili podstatné skutečnosti, přičemž skutečnost, že se po dvou letech dostali do situace, že nebyli schopni splácet úvěr (který za ně doplatila stěžovatelka), nemohla založit důvodné podezření ze spáchání zločinu podvodu, neboť úmysl nesplácet úvěr by museli mít již od počátku. Z uvedeného vyplývá, že orgány dozoru i dohledu hodnotily postup policejního orgánu při prověřování trestního oznámení stěžovatelky jako přiměřený a dostačující pro objasnění skutkového stavu, samy se věcí zabývaly a na námitky stěžovatelky přiměřeným způsobem reagovaly.
11. Ústavní soud uzavřel, že v posuzované věci neshledal nic, co by nasvědčovalo o porušení ústavněprávních požadavků na účinné vyšetřování, jak byly shora vymezeny. Nepřisvědčil ani námitce o porušení práva na spravedlivý proces, neboť státní zastupitelství obou stupňů se věcí přiměřeným způsobem zabývala. Pokud jde o trestněprávní vztah obvinění - poškozená, který je nezbytným předpokladem toho, aby se stěžovatelka vůbec mohla domáhat svých nároků v adhezním řízení dle §43 odst. 3 tr. řádu, ten v této fázi tr. řízení není dán. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že ve fázi prověřování podle §158 až 159b tr. řádu příslušný orgán státu pouze prošetřuje podezření ze spáchání trestné činnosti, jež vyvstalo na podkladě jeho vlastních poznatků nebo na základě trestního oznámení ve smyslu §158 odst. 1, 2 tr. řádu. Proto u osob, jež se v této fázi trestního řízení považují za poškozené, nelze vůbec uvažovat o garancích spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3322/16 ze dne 18. 10. 2016, usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 2064/10 ze dne 12. 8. 2010). Obdobný názor zastává též ESLP, který judikuje, že čl. 6 Úmluvy se ve vztahu k poškozenému neaplikuje na fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání (srov. rozhodnutí ve věci Duchoňová proti České republice ze dne 2. 10. 2006, stížnost č. 29858/03).
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu