ECLI:CZ:US:2019:1.US.2215.19.1
sp. zn. I. ÚS 2215/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. V., zastoupeného Ivem Šotkem, advokátem se sídlem Ostružnická 325/6, 779 00 Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4517/2017-421 ze dne 9. 5. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 11/2017-403 ze dne 23. 3. 2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 19 C 101/2010-343 ze dne 16. 8. 2016 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky v původní celkové výši 1 715 701 Kč s příslušenstvím z titulu ochrany osobnosti a zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Předmětem tohoto řízení však po částečném zpětvzetí žaloby a po nabytí právní moci předchozích soudních rozhodnutí zůstala toliko částka ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím. Tu tvoří jednak nárok ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu na osobnostních právech stěžovatele způsobenou nezákonným trestním řízením, vedeným u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 T 5/2005, za dobu do 27. 4. 2006, jednak nárok ve výši dalších 150 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., způsobenou vedením uvedeného trestního řízení po tomto datu.
O žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 shora označeným rozsudkem tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 20 000 Kč se specifikovaným příslušenstvím, co do částky 280 000 Kč žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil jen tak, že upravil přiznané příslušenství, jinak je jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud dále rozsudek soudu prvního stupně změnil v zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli dalších 61 160 Kč se specifikovaným příslušenstvím, ve zbytku jej rovněž jako věcně správný potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že přiznané zadostiučinění je nepřiměřeně nízké, soudy nedostatečně přihlédly k příslušným kritériím a nedostatečně vyhodnotily jeho psychickou a zdravotní újmu ve vztahu k zásahu do jeho osobnostních práv. Ten dle názoru stěžovatele spočíval v bezdůvodném trestním stíhání, bezprecedentních zásazích ze strany soudce Krajského soudu v Ostravě, dehonestaci, nemožnosti sehnat zaměstnání a následných zdravotních potížích. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytkl, že řádně neprojednal jeho dovolání a požadoval uvedení důvodů k otázce výše přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, ačkoli dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2338/18 ze dne 28. 5. 2019 nebyl povinen propočítat anebo jakkoliv líčit, z jakého důvodu si cení svých osobnostních práv právě tak, jak uvedl v petitu žaloby.
Ústavní soud si vyžádal příslušný spisový materiál, zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami stěžovatele stran odmítnutí dovolání a postupu dovolacího soudu, avšak žádné pochybení nezjistil. Stěžovatel pojal své dovolání poněkud rozporuplně (viz dovolání na č. l. 409 - 411 soudního spisu). Na jedné straně v něm jako předpoklad přípustnosti uvedl, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na druhé straně jako další předpoklad přípustnosti uvedl, že se jedná o věc, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Uvedené dva předpoklady přípustnosti se ovšem logicky navzájem vylučují, poněvadž buď tu ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu je, anebo zatím ještě není. Nejvyšší soud by byl mohl již jen kvůli tomuto zásadnímu rozporu dovolání bez dalšího odmítnout, což ku prospěchu stěžovatele neučinil. Namísto toho stěžovateli vytkl, že neuvedl, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladu přípustnosti v otázce výše přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Stěžovatel vskutku nejen že neuvedl konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, jíž měla napadená část rozsudku městského soudu protiřečit, ale ani nepřiblížil, byť i vzdáleně, o jakou právní otázku se jedná. Namísto toho vylíčil, obdobně jako nyní v ústavní stížnosti, v čem spočíval zásah do jeho osobnostních práv s tím, že výše poskytnuté peněžité satisfakce není dostačující. Je zřejmé, že v daném případě jde o zohlednění specifických okolností případu, které je svou povahou ryze skutkovou záležitostí, a nikoli právní otázkou, jež by měla své místo v dovolání.
Zbývající část dovolání (požadavek stěžovatele na přiznání nemajetkové újmy dle ustanovení §3079 odst. 2 nového občanského zákoníku) pak dle Nejvyššího soudu nemohla založit přípustnost dovolání proto, že odvolací soud se ustálené judikatuře dovolacího soudu nezpronevěřil. Nejvyšší soud příkladmo odkázal na svůj judikát sp. zn. 30 Cdo 2032/2013, dle něhož obecnou právní úpravu občanského zákoníku nelze použít tam, kde zákon č. 82/1998 Sb. obsahuje úpravu speciální. Tento právní názor Ústavní soud jako ústavně konformní aproboval (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1338/14 ze dne 4. 9. 2014).
Pokud jde o námitky směřující proti nalézacímu a odvolacímu soudu co do přiměřenosti výše nemajetkové újmy, Ústavní soud podotýká, že stěžovatel je zformuloval nadmíru obecně, a proto se jimi nemohl blíže zabývat. Soudy obou stupňů srozumitelně vyložily, z čeho při přisouzení shora uvedených peněžitých částek vycházely, resp. jak dospěly k jejich výpočtu, jakož i proč odmítly vlastní výpočet stěžovatele (srov. str. 8 rozsudku odvolacího soudu, str. 9 - 11 rozsudku nalézacího soudu). Je nepochybné, že soudy měly v dané věci relativně široký prostor pro uvážení ohledně samotné výše poskytnuté peněžité satisfakce, protože musely zohlednit celou řadu vzácných specifik případu. Ústavní soud ovšem zejména ve světle rozsudku městského soudu nedospěl k závěru, že by soudy byly tento prostor zneužily či že by byly jinak vybočily z kautel spravedlivého procesu. Tím spíše za situace, kdy sám stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o nedostatečné výši zadostiučinění nic bližšího neuvedl.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu