ECLI:CZ:US:2019:1.US.2217.19.1
sp. zn. I. ÚS 2217/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti Český porcelán, akciová společnost, Dubí, Tovární č. 605/17, zastoupené JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem Proboštov, Slavíkova 625, okres Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019 č. j. 30 Cdo 3373/2018-149, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu.
II
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka se vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti a Mgr. Martinu Svobodovi, soudnímu exekutorovi, Exekutorský úřad Teplice, domáhala náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") ve výši 597 920 Kč s příslušenstvím, spočívající v nedobytnosti pohledávky, kterou vymáhala v soudní exekuci nařízené na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 9. 2004 č. j. 13 Nc 19591/2004-6 prostřednictvím zvoleného soudního exekutora. Dále tvrdila, že řízení bylo zatíženo nepřiměřenou délkou a požadovala rovněž poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 360 000 Kč s příslušenstvím. Nalézací i odvolací soud žalobu zamítly. Rozhodnutí odvolacího soudu je vybudováno na skutkovém závěru, vycházejícím z toho, že pohledávka žalobkyně za dlužníkem stěžovatelky byla nedobytná již v okamžiku samotného zahájení exekučního řízení a tuto vlastnost si podržela, zcela bez ohledu na postup soudního exekutora, po celou dobu probíhající soudní exekuce.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. Mimo jiné uvedl, že odvolací soud se při řešení otázky vzniku odpovědnosti soudního exekutora za škodu neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 5368/2016, 25 Cdo 145/2002, 28 Cdo 598/2012, 2 Cdon 808/97), z níž (ve stručnosti) vyplývá, že stěžovatelce nemohla v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu škoda odpovídající vymáhané částce pojmově vzniknout, jestliže dlužník (povinný) neměl v době zahájení exekučního řízení a ani později žádný reálně postižitelný majetek. Nesprávný úřední postup spočívající v porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené době by mohl být příčinou vzniku škody pouze tehdy, pokud by bylo prokázáno, že žalobce "ztratil" pohledávku vůči svému dlužníku právě v důsledku této kvalifikované nečinnosti soudu (soudního exekutora). O takový případ se v projednávané věci nejednalo. Poukazy stěžovatelky na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 545/2007 a 25 Cdo 3029/2009 Nejvyšší soud shledal nepřípadnými, neboť v projednávané věci odvolací soud své rozhodnutí postavil na jiných závěrech a především na úvaze o absenci škody, za níž by odpovídal soudní exekutor, když pohledávka žalobkyně byla objektivně nevymahatelná již v době nařízení exekuce. Nejvyšší soud dále poukázal na rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1455/2009, v němž uvedl, že stát je povinen poskytnout oprávněnému takový mechanismus či systém, který mu umožní získat od povinného zaplacení soudem přiznané částky, nemůže však být odpovědný za nevymožení platby pohledávky z důvodu platební neschopnosti povinného - soukromé osoby [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 5. 2003 ve věci Sanglier proti Francii, stížnost č. 50342/99, odst. 39].
V odůvodnění dále vyzdvihl závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3868/2012 a usnesení sp. zn. 30 Cdo 2528/2014 (ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2230/15). Podle nich nedošlo-li k zastavení exekuce, nezpůsobuje tato okolnost sama o sobě nesprávný úřední postup v situaci, kdy neúčelnost vedené exekuce byla žalobci známa, nezastavení exekuce na tom nemohlo nic změnit, a nemohlo proto ani žalobci způsobit nemajetkovou újmu (v důsledku nezastavení exekuce nedošlo u žalobce k prodloužení období nejistoty stran výsledku exekučního řízení). Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být totiž nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá (srov. sp. zn. 30 Cdo 2434/2010). Stěžovatelka coby oprávněná byla soudním exekutorem informována jak o probíhajícím insolvenčním řízení, tak i o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku dlužníka, a přesto trvala na pokračování soudní exekuce. Pokud v dovolání předkládala vlastní skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné právní posouzení, uplatňuje tím jiný, než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a o. s. ř. (srov. sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Nejvyšší soud dále dodal, že případné průtahy na straně soudního exekutora by sice mohly být důvodem pro vznik škody ohodnocené částkou 44 075 Kč, tj. odpovídající nákladům exekučního řízení (jejich části), avšak s ohledem na výši částky a skutkovou samostatnost uvedeného nároku v uvedeném rozsahu není dovolání objektivně přípustné (§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
III
Stěžovatelka s právními závěry Nejvyššího soudu nesouhlasí. Zastává názor, že v případě, kdy exekutor neučiní závěr o nevymahatelnosti pohledávky, když nezjistí okolnosti tomu nasvědčující, ač je zjistit měl a mohl, a nezastaví sám exekuci ani nedá podnět soudu k zastavení exekuce, ale tuto exekuci vede dále po dobu několika let, jedná se o nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. a stěžovatelce tak vznikl nárok na náhradu škody i nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučiněni za porušení práva na přiměřenou délku řízeni.
IV
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Úvodem Ústavní soud konstatuje, že podle petitu ústavní stížnosti, kterým je vázán, návrh směřuje výhradně proti usnesení dovolacího soudu. Podstatu stížnosti představuje polemika stěžovatelky s právním závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Závěr o nepřípustnosti dovolání se stěžovatelka přitom snaží zpochybnit argumentací, kterou dokládá důvodnost svého žalobního návrhu.
Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelky je založeno na závěru, že z pohledu otázek vymezených dovoláním nenaplňuje předpoklady jeho přípustnosti. Tento závěr podle judikatury Ústavního soudu nepodléhá jeho přezkumné pravomoci, neboť podle ust. §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu (např. sp. zn. II. ÚS 2745/13, IV. ÚS 1739/14, IV. ÚS 3217/17). Dovolací řízení je totiž mimořádným opravným řízením, nejde o výkon třetího stupně obecného soudnictví, ve kterém by dovolací soud musel věc vždy projednat; dovolacímu soudu je do jisté míry umožněno, aby si na základě vlastního uvážení "vybral", která dovolání meritorně přezkoumá (srov. §239 o. s. ř.). Smyslem dovolacího řízení je především zajistit konzistenci v rozhodování ostatních orgánů justice (sp. zn. IV. ÚS 1256/14).
Ústavní soud posoudil napadené usnesení dovolacího soudu a dospěl k závěru, že ústavní požadavky řádného odůvodnění nebyly ve stěžovatelčině případě porušeny, neboť, jak bylo shora nastíněno, Nejvyšší soud se dovoláním řádně zabýval, posoudil otázku přípustnosti dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a své závěry o nepřípustnosti dovolání velmi podrobně odůvodnil. Ústavní soud proto neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání zpochybňoval.
Nad rámec Ústavní soud dodává, že i v exekučním řízení se uplatňuje zásada vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Dále Ústavní soud připomíná, že v případě tvrzených průtahů řízení je vždy třeba již v průběhu řízení využít adekvátní procesní prostředky, které zákon k ochraně práva účastníkovi řízení poskytuje.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že Nejvyšší soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu