ECLI:CZ:US:2019:1.US.2263.19.1
sp. zn. I. ÚS 2263/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti A. B., zastoupené Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2019 č. j. 101 Co 70/2019-991 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 1. 2019 č. j. 42 P 28/2016-844, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 21. 3. 2019 sp. zn. 42 P 18/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 2. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 9. 2. 2018 č. j. 40 P 18/2017-424, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 3. 2018 č. j. 40 P 18/2017-503, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 13. 6. 2018 č. j. 70 Co 176/2018-632, byli tři ze čtyř synů účastníků svěřeni do péče otce a matce byl upraven styk s nimi. Ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím byla usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2018 sp. zn. I. ÚS 3030/18 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu byl nařízen výkon rozhodnutí, a to ukládáním pokut matce tak, že za trvající porušení povinnosti vrátit syny zpět do péče otce se matce - počínaje dnem 4. 11. 2018 - ukládá pokuta 30 000 Kč. Krajský soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil s tím, že výše pokuty činí 25 000 Kč.
Stěžovatelka nesouhlasí s názorem soudů, že nerespektuje soudní rozhodnutí. Namítá, že se v důsledku nerespektování přání nezletilých dětí ze strany soudů nachází v neřešitelné situaci, kdy na jedné straně jsou zde soudy, které se ji snaží donutit k tomu, aby plnila, co je povinna a na druhé straně tu jsou nezletilé děti, které soustavně styk s jejich otcem odmítají, a to i přes to, že se je k tomu stěžovatelka opakovaně snažila motivovat. Soudy nezjišťovaly přání nezletilých dětí a nejednaly v jejich zájmu. Stěžovatelka je nemajetná, je na ni vedena exekuce pro neplacení alimentů, opakovaně na ni byla podána trestní oznámení pro údajné maření výkonu úředního rozhodnutí a nyní jí byla uložena povinnost zaplatit pokutu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud dodává, že obzvláště rezervovaně přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není - s určitými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Uvedené postuláty dopadají i na projednávanou věc, kdy východiskem pro posouzení návrhu na uložení pokuty za neplnění soudních rozhodnutí byla právě soudní rozhodnutí vydaná v řízení o péči a výživě a o úpravě styku nezletilých synů s matkou a posouzení jejich realizace.
Ústavní soud ověřil, že soudy se věcí řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých úvah dospěly k jednoznačnému závěru, že nezletilí byli matkou manipulováni, tato je indoktrinovala a snažila se svým účelovým jednáním vyloučit otce z péče o ně a kontaktu s ním zcela zamezit. Matka se za situace, kdy podle pravomocného rozhodnutí má výlučnou péči o nezletilé vykonávat otec, protiprávně chopila této péče, a to pod záminkami, jejichž důvodnost se nepotvrdila. Nezletilé děti přestěhovala do místa vzdáleného od původního bydliště otce stovky kilometrů a přihlásila je zde do školních a předškolního zařízení. Odvolací soud objasnil, z jakých důvodů považoval zjišťování přání nezletilých před soudem za nadbytečné, když verbálně sdělovaná stanoviska nezletilých jsou soudu dlouhodobě známa, avšak není možné k nim přihlížet právě vzhledem k působení matky na nezletilé. Ze znaleckého posudku přitom vyplývá vřelý vztah synů k otci, který projevuje ke skutečným potřebám nezletilých v podstatně větší míře empatii než matka, a tomu podřizuje své jednání. Nadto odvolací soud také shledal zvlášť významné okolnosti, pro které ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 není žádoucí přistupovat ke slyšení nezletilých, kteří nedosáhli věku 12 let, před soudem.
Odvolací soud rovněž objasnil, že za přiměřenou výši pokuty považoval částku 25 000 Kč, která je necelým dvojnásobkem měsíčního výdělku, jehož je matka schopna dosahovat, a současně představuje částku, která by pro matku měla být dostatečně pádným donucovacím prostředkem k tomu, aby respektovala obsah a smysl pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých, aniž by přitom měla nepřiměřeně tvrdou (likvidační) povahu s ohledem na výdělkové, majetkové a osobní poměry matky.
Uvedeným závěrům, podle nichž nebyl zjištěn dostatečně legitimní zájem, pro který by bylo možné strpět omezování otcova kontaktu s nezletilými, není z ústavního hlediska co vytknout. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Námitky stěžovatelky přitom fakticky směřují proti pravomocnému rozhodnutí, kterým byli nezletilí synové svěřeni do péče otce a které stěžovatelka odmítá akceptovat. Pokud je stěžovatelka přesvědčena, že ve věci došlo od vydání pravomocného rozsudku o péči a úpravě styku k podstatné změně poměrů, která by byla důvodem pro změnu rozhodnutí o svěření dětí do výchovy otce či ke změně úpravy styku, je třeba námitky uplatnit v příslušném řízení, nikoliv v exekučním řízení.
Poukaz stěžovatelky na nález sp. zn. III. ÚS 3462/14 shledává Ústavní soud nepřípadným. Ústavní soud pro úplnost připomíná svá rozhodnutí (např. sp. zn. II. ÚS 3489/15, II. ÚS 1769/16, II. ÚS 890/16, II. ÚS 1521/16), z nichž vyplývá, že pořádkovou pokutu nelze uložit tehdy, jestliže se nezletilé dítě bez úmyslného ovlivňování povinným odmítá styku s oprávněným podrobit, nebylo-li možno změny postoje nezletilého dítěte dosáhnout ani adekvátním výchovným působením povinného či kompetentních orgánů veřejné moci, jakož i soukromých institucí. Tyto podmínky musí být splněny kumulativně. O takový případ však v projednávané věci evidentně nejde. A navíc jde o nezletilé syny ve věku 6, 7 a 9 let, kdy lze rozumně předpokládat, že při adekvátním výchovném působení matky je možné vytvářet a rozvíjet jejich kladný postoj k otci. V zájmu dětí rozhodně není rezignovat na protiprávní jednání matky, která ignoruje pravomocné rozhodnutí soudu a otce dětí zcela eliminuje z jejich života.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu