ECLI:CZ:US:2019:1.US.2309.19.1
sp. zn. I. ÚS 2309/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Lubomírem Tolarem, advokátem se sídlem Plzeň, Lochotínská 1108/18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019 č. j. 3 Tdo 451/2019-24, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2018 č. j. 50 To 442/2018-732 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 9. 2018 sp. zn. 1 T 10/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu Plzeň-město, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy svůj výrok o vině založily pouze na dvou nepřímých důkazech, a to na odborném vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví trasologie, a na identifikaci na základě pachových stop. Ve vztahu k odbornému vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví trasologie, uvádí, že svědek Š. se ve své výpovědi nevyjadřoval ke stupni identifikace "velká pravděpodobnost" a "pravděpodobnost", takže závěry trestních soudů v tomto směru nemají oporu v provedeném dokazování. Připomíná, že zmíněný svědek uvedl, že v případě, kdy se jedná o stupeň identifikace "velká pravděpodobnost", existují určité pochybnosti a v pochybnostech ve prospěch obžalovaného. Z toho dovozuje, že otisk boty na místě činu mohla zanechat jiná osoba, takže tento důkaz nelze posuzovat jako nepřímý důkaz svědčící o jeho vině. Ve vztahu k pachové identifikaci stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, z něhož vyplývá, že tento důkaz je důkazem nepřímým, a nestačí tedy jako jediný k prokázání viny ze spáchání trestného činu. Dále odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 2587/18, z něhož dovozuje, že je obecně zpochybněna věrohodnost použití metody pachové identifikace pro účely dokazování v trestním řízení. Ve výsledku má stěžovatel za to, že se v jeho věci jednalo o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry nalézacího i odvolacího soudu, přičemž tuto vadu v důsledku přepjatého formalismu nenapravil ani soud dovolací.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Výše uvedené námitky směřující primárně k revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů stěžovatel již uplatňoval v průběhu trestního řízení, jak je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle čl. 90 Ústavy jen soud rozhoduje o otázce viny a trestu a hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů.
Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95). V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám.
Z napadeného rozsudku Okresního soudu Plzeň-město je zřejmé, že ve vztahu k trasologickým stopám (otiskům bot) nalezeným na místě činu vycházel přímo z obsahu odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví trasologie. Z něj vyplynulo, že stopy byly identifikovány jako náležející stěžovateli, byť se závěrem "pravděpodobně". Z výpovědi svědka Š., jednoho ze zpracovatelů uvedeného odborného vyjádření, pak vyplynulo, že identifikace se stupněm "velká pravděpodobnost" a "pravděpodobnost" se blíží identifikaci s individuální stoprocentní jistotou. Zpracovatelé odborného vyjádření při uvedených nižších stupních identifikace postupují ve smyslu zásady "v pochybnostech ve prospěch". Z toho je zřejmé, že zpracovatelé odborného vyjádření zohlednili určité nejednoznačnosti v identifikaci trasologických stop i při výsledném závěru vyjádření a zároveň s tím seznámili nalézací soud. Jestliže se trestní soudy spokojily s pravděpodobnostní vypovídací hodnotou důkazního prostředku v podobě tohoto odborného vyjádření, jde o způsob hodnocení důkazu, který nevykazuje ani nelogičnost, ani libovůli, Ústavní soud takové hodnocení akceptuje. V tomto směru lze tedy uzavřít, že trestní soudy odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví trasologie, legitimně považovaly za nepřímý důkaz svědčící o vině stěžovatele.
Pokud jde o důkaz v podobě pachové identifikace, Ústavní soud v prvé řadě odmítá stěžovatelovu interpretaci nálezu sp. zn. II. ÚS 2587/18. Tímto nálezem nebyla obecně zpochybněna věrohodnost použití metody pachové identifikace pro účely dokazování v trestním řízení. Ústavní soud v tomto nálezu připomněl závěr obsažený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, totiž že jedna z podmínek ústavně konformního provedení metody pachové identifikace spočívá v reflektování aktuálních vědeckých poznatků, tj. že jen taková metoda pachové identifikace, která je provedena v souladu s aktuálním vědeckým poznáním, je ústavně konformní. V nyní posuzované věci však není dán důvod pochybovat o tom, že provedená pachová identifikace tuto podmínku splňovala, resp. ani sám stěžovatel neuvádí žádnou námitku vůči způsobu provedení tohoto důkazu.
Lze tedy konstatovat, že důkaz pachovou identifikací představoval - vedle již zmíněného odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví trasologie - další usvědčující důkaz, přičemž trestní soudy v napadených rozhodnutích daly jasně najevo, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. již zmiňovaný nález sp. zn. IV. ÚS 1098/15) jej považují za důkaz nepřímý. Není od věci připomenout, že pachové stopy zanechané stěžovatelem byly nalezeny dokonce na dvou místech. Uvedené odborné vyjádření a důkaz pachovou identifikací tak vytvořily propojený řetězec nepřímých, na sebe navazujících a doplňujících se důkazů. Za daných okolností tedy Ústavní soud neshledal žádný důvod, aby revidoval závěr trestních soudů, že o vině stěžovatele nevznikly důvodné pochybnosti, tudíž nebyl prostor k uplatnění principu in dubio pro reo.
Ústavní soud na závěr uvádí, že v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu na rozdíl od stěžovatele nespatřuje přepjatý formalismus. Nejvyšší soud v plné míře respektoval zákonné vymezení dovolacích důvodů (srov. §265b odst. 1 trestního řádu), jakož i relevantní ustálenou judikaturu. Možným extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy se zabýval, avšak jeho existenci neshledal, což také náležitě odůvodnil (srov. č. l. 7-8 napadeného usnesení).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu