ECLI:CZ:US:2019:1.US.2344.19.1
sp. zn. I. ÚS 2344/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. U., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Eduardem Brunou, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 24, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019 č. j. 7 Tdo 428/2019-3053, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2018 sp. zn. 9 To 65/2017 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2017 č. j. 2 T 3/2015-2280, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl společně s dalším spoluobžalovaným uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona č. 140/1961 Sb. Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl na podkladě odvolání státního zástupce uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušen v celém rozsahu a stěžovatel byl společně s dalším spoluobžalovaným nově uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, zákona č. 40/2009 Sb., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Navrhuje i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nedostál své přezkumné povinnosti vymezené mj. judikaturou Ústavního soudu a nezabýval se dostatečně jeho námitkami uplatněnými v dovolání. Trestní soudy podle jeho názoru dospěly ke svým rozhodnutím na základě nekomplexních a nedostatečných skutkových zjištění, která sama o sobě vůbec neposkytovala dostatečný a zákonem předpokládaný podklad pro rozhodnutí o vině a trestu, bez adekvátního odůvodnění nepřihlédly k jeho důkazním návrhům, nedostatečná a místy rozporuplná skutková zjištění doplnily vlastními hypotetickými úvahami. Má za to, že stále existují důvodné pochybnosti o naplnění některých zákonných znaků skutkové podstaty, když nebylo prokázáno naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu.
Stěžovatel dále poukazuje na některé konkrétní skutkové okolnosti daného případu, konkrétně na to, že žádost na uskutečnění předmětné objednávky pocházela z údržby, nedošlo k ní tedy z jeho iniciativy, přičemž on postupoval v souladu s interními předpisy poškozené společnosti, a to podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Trestní soudy podle jeho názoru svým výkladem zdeformovaly některé důkazy, zejména pak výpověď svědka M., z níž trestní soudy nesprávně usuzovaly na existenci psychického vztahu stěžovatele ke skutečnostem zakládajícím trestný čin. Skutkové i právní závěry trestních soudů jsou podle něj v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními.
Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho věci nebylo prokázáno způsobení jakékoli škody, resp. jeho úmyslné zavinění ve vztahu ke způsobení škody. Brojí proti způsobu, jakým byla výše škody zjišťována, a v této souvislosti upozorňuje na to, že znalec Ing. Janovec, z jehož posudku trestní soudy vycházely, sám přiznal, že v daném oboru nemá nezbytnou kvalifikaci. Namítá, že odvolací soud následně odmítl návrh obhajoby vyslechnout znalce znaleckého ústavu Equita Consulting s. r. o., a jeho znalecký posudek založil pouze jako listinný důkaz, aniž tento svůj postup řádně odůvodnil. Má za to, že po skončení dokazování přetrvaly pochybnosti o tom, že měl jakékoli povědomí, že předmětný materiál nepocházel z Evropské unie, tedy že nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění. Jestliže trestní soudy tento závěr přijaly na základě toho, že poskytl informaci o celozávodní dovolené dodavatele předmětných trubek z Francie, šlo o informaci, kterou měl od jiného svědka. Uvádí, že to nebyl on, kdo by tvrdil, že předmětné vlásenkové trubky pochází z Evropské unie, ani ten, kdo opatřil údajně zfalšované příslušné certifikáty. Upozorňuje rovněž na nepřiměřeně dlouhou dobu trestního řízení, které trvalo více než deset let, přičemž tyto průtahy byly podle jeho mínění způsobeny primárně orgány činnými v trestním řízení a trestní soudy tuto skutečnost nezohlednily při ukládání trestu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře soustavně připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry, do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98).
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší. Zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03). Taková situace však v projednávané věci nenastala, přičemž Ústavní soud konstatuje, že se trestní soudy námitkami stěžovatele pozorně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly.
Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval (stručně vyjádřeno) v tom, že jako zaměstnanec poškozené společnosti ČESKÁ RAFINÉRSKÁ, a. s., po předchozí vzájemné dohodě se spoluobžalovaným M. T. objednal u společnosti MIT METAL spol. s. r. o., hutní materiál (vlásenkové trubky a další komponenty), vyrobený podstatně levněji v Čínské lidové republice, i když věděl, že pro potřeby poškozené společnosti musí tento materiál splňovat normy platné v zemích Evropské unie, přičemž stěžovatel i spoluobžalovaný T. opakovaně uváděli, že výrobcem daného hutního materiálu je společnost z Francie. Tím přiměli poškozenou společnost k úhradě částky ve výši přesahující v přepočtu 41 mil. Kč za materiál, který byl z větší části pro její provoz nepoužitelný.
Z výše uvedených námitek je patrné, že stěžovatel brojí zejména proti závěru trestních soudů o tom, že věděl o rozhodných skutečnostech, zejména pak, že jím objednaný materiál nebyl vyroben ve Francii a nesplňuje požadavky vyplývající z norem platných v zemích Evropské unie. Z napadených rozhodnutí je však patrné, že trestní soudy tento závěr dovodily na základě série spolehlivě prokázaných skutečností, nikoli pouze z těch, na něž selektivně upozorňuje stěžovatel v ústavní stížnosti.
Ústavní soud v tomto směru odkazuje primárně na odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, z něhož mj. vyplývá, že byla spolehlivě vyvrácena obhajoba stěžovatele, že při vyhotovení předmětné objednávky postupoval v rámci interních předpisů. O jeho podvodném jednání vypovídala i skutečnost, že tuto objednávku zavedl do systému SAP až s několikadenním zpožděním po obdržení nabídky společnosti MIT METAL spol. s. r. o., a to v době, kdy vedoucí příslušné sekce byla mimo zaměstnání a její kompetence převzala jiná osoba. Tuto objednávku navíc vytvořil nejprve v českých korunách, aby to odpovídalo jeho schvalovacím pravomocem, a až po jejím schválení ji změnil tak, aby byla v měně Euro (blíže viz č. l. 9 napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze). O podvodném jednání stěžovatele i obžalovaného T. svědčila i změna dodavatele předmětného materiálu, jejímž cílem mělo být zastření skutečnosti, že tento materiál pochází z Číny (blíže viz č. l. 9-10 rozsudku Vrchního soudu v Praze). Svědek M. pak uvedl, že stěžovatel v souvislosti s předmětným materiálem (vlásenkami) hovořil o Francii. Obhajoba stěžovatele byla konečně vyvrácena i výpovědí svědka P. (blíže viz č. l. 13 rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem), kterého stěžovatel a spoluobžalovaný T. uvedli v omyl v souvislosti s kontrolou dodávaného materiálu. Svědek nebyl obeznámen s tím, proč se kontrola provádí, kontrola probíhala nikoli ve skladu přímého dovozce materiálu, ale byla předstírána v jiných prostorách v době, kdy ještě nebyla z Číny dovezena ani první část zboží.
Ústavní soud má tak za to, že na základě těchto skutečnosti, k nimž se stěžovatel v ústavní stížnosti nijak konkrétně nevyjadřuje, se závěr trestních soudů o úmyslném podvodném jednání stěžovatele a naplnění znaků objektivní i subjektivní stránky trestného činu podvodu jeví jako logický a opodstatněný.
Vrchní soud v Praze se na č. l. 11-12 taktéž spolehlivě vypořádal s námitkou, že nebyla řádně zjištěna způsobená škoda. Materiál dodaný na základě předmětné objednávky totiž nepocházel z Evropské unie, ale z Číny, nebyl pro použití v poškozené společnosti řádně certifikován, takže byl z podstatné části pro její účely nepoužitelný. Výše způsobené škody tak logicky odpovídala kupní ceně, kterou za tento materiál poškozená společnost zaplatila (po odečtení ceny za menší část dodávky, kterou tvořil univerzální materiál). Z tohoto důvodu byla jako nedůvodná odmítnuta i námitka stěžovatele směřující proti tomu, že znalec Ing. Janovec neměl potřebnou kvalifikaci ke stanovení přesné hodnoty dodaného materiálu - jelikož škoda byla dána zaplacenou kupní cenou, přesná cena předmětného materiálu nebyla pro rozhodnutí v této věci podstatná.
Jestliže stěžovatel namítá, že odvolací soud vyjádření znalce Ing. Čmakala, podepsané pouze jednatelkou společnosti Equita Consulting, s. r. o., přijal toliko jako listinný důkaz, na č. l. 11 napadeného rozsudku Vrchní soud v Praze vysvětlil, že toto vyjádření nesplňovalo formu znaleckého posudku, neboť chyběla znalecká doložka i podpis znalce - zpracovatele, a navíc toto vyjádření obhajoba předložila až po skončení výslechu jiných znalců, takže ti se k němu nemohli vyjádřit. Zamítnutí dalších důkazních návrhů obhajoby pak dostatečně a srozumitelně odůvodnil již nalézací soud (srov. č. l. 30-31 rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem).
Opodstatněnou neshledal Ústavní soud ani námitku stěžovatele týkající se údajně nepřiměřeně dlouhé doby trestního řízení. Vrchní soud v Praze se touto skutečností zabýval, přičemž poukázal mj. na to, že na určitých průtazích trestního řízení se podílel i sám stěžovatel. Rozhodující je pak zejména skutečnost, že k délce trestního řízení tento soud přihlédl při ukládání trestu, který byl stěžovateli vyměřen na samotné dolní hranici zákonné trestní sazby, přestože společenské škodlivosti spáchaného činu by odpovídal trest přísnější (srov. č. l. 14 rozsudku Vrchního soudu v Praze).
Ústavní soud na závěr dodává, že všemi podstatnými výše popsanými námitkami se v napadeném usnesení (srov. č. l. 7-9) zabýval i Nejvyšší soud, který tak řádně dostál své přezkumné povinnosti.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu