ECLI:CZ:US:2019:1.US.2355.19.1
sp. zn. I. ÚS 2355/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Lindy Polcarové a Mgr. Terezy Polcarové, obou zastoupených JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti výroku I. a III. rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 45/2019-137 ze dne 15. 5. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhají zrušení nákladových výroků v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že žalobce se domáhal určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, a to z důvodu odstoupení od darovací smlouvy pro porušení dobrých mravů ze strany stěžovatelek jako obdarovaných. Žaloba byla rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta, neboť právní úkon, kterým žalobce odstoupil od smlouvy, byl formulován neurčitě, a jako takový byl neplatný. Stěžovatelkám byly přiznány náklady řízení podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., přičemž odměna za právní zastoupení byla přiznána podle §8 odst. 1, §7 a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif").
Krajský soud v Praze rozhodnutí o zamítnutí žaloby potvrdil, avšak změnil výrok o nákladech řízení, neboť dospěl k závěru, že nemá k dispozici spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně nemovitosti, a je proto na místě aplikovat ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Posouzení ceny "obvyklé" ze dne 15. 3. 2018, vyhotovené realitní kanceláří, na které odkazovaly stěžovatelky, odvolací soud za spolehlivý údaj o ceně nemovitosti nepovažuje. V odůvodnění rozhodnutí poukázal na pro věc relevantní usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3141/2011.
Stěžovatelky s právními závěry krajského soudu nesouhlasí. Namítají, že posouzení ceny obvyklé provedené realitní kanceláří je spolehlivým údajem o ceně nemovitostí, který nebyl v řízení žalobcem vyvrácen. Nebylo-li posouzení podle názoru odvolacího soudu spolehlivé, pak měl účastníkům předestřít důvody, přistoupit k odstranění tohoto nedostatku, resp. vyvinout úsilí ke "spolehlivějšímu" ocenění předmětu sporu. Rozhodnutí odvolacího soudu považují za svévolné a v přímém rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelek i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Uvedené zásady se ještě markantněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelek, jejichž podstatu představuje tvrzení, že odvolací soud při výpočtu výše náhrady nákladů na právní zastoupení ve sporu o určení vlastnictví použil nesprávné ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, vycházející z tarifní hodnoty nemovitosti 50 000 Kč, ač měl být aplikován §8 odst. 1 advokátního tarifu, čímž mělo dojít k dotčení jejich základních práv.
Ústavní soud se ve své judikatuře nyní posuzovanou problematikou již několikrát zabýval a dovodil, že §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu je ustanovením speciálním k §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, přičemž jeho dikce počítá s aplikací ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu i ve vztahu k věcem ocenitelným - např. ve vztahu k nemovitostem, které jsou v tomto ustanovení explicitně zmíněny. Ústavní soud dovodil, že postup, kdy civilní soudy upustí od zjištění hodnoty předmětu řízení z důvodu nepoměrných obtíží s tím spojených, je zásadně přípustný (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 83/14, II. ÚS 2084/14, II. ÚS 2639/14, III. ÚS 2383/15, III. ÚS 2563/15, III. ÚS 3815/16 a nález sp. zn. I. ÚS 269/16).
V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2688/15, na nějž stěžovatelky konkrétně poukazují, přitom Ústavní soud rovněž připustil, že postup, kdy obecné soudy upustí od zjištění hodnoty předmětu řízení z důvodu nepoměrných obtíží s tím spojených, je zásadně přípustný, a je tak možné určit odměny za úkony právní služby podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. V tehdy projednávané věci Ústavní soud přistoupil ke kasačnímu rozhodnutí pouze s ohledem na individuální okolnosti případu.
V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že, byť je třeba trvat na závaznosti nálezů Ústavního soudu, není možné k aplikaci vyslovených závěrů přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
Jak bylo předesláno, rozhodování o nákladech řízení přísluší civilním soudům, nikoliv Ústavnímu soudu. Je proto rovněž věcí civilního soudu posoudit, zda dostupné podklady posoudí jako (spolehlivý) ověřitelný údaj o ceně nemovitosti či nikoliv a zda považuje za rozumné a účelné zjišťovat reálnou cenu nemovitosti. Odvolací soud v tomto směru svůj názor o dokladu o ceně vyhotoveném realitní kanceláří sice stručně, avšak jednoznačně vyjádřil. Skutečnost, že své závěry blíže nerozvedl - a navíc jde toliko o náklady řízení (srov. výše) - nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že není ostatním soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionisticky do detailu posuzovat proběhlé řízení, Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je i její subsidiarita, s níž souvisí také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů. Ústavní soud opakovaně uvedl, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1325/08, II. ÚS 1596/11, IV. ÚS 2095/11).
Stěžejní otázku v projednávaném sporu představovalo posouzení platnosti právního úkonu, kterým se žalobce dovolával odvolání daru, a v tomto směru také bylo vedeno dokazování. Ústavní soud má - s ohledem na konkrétní okolnosti věci - za to, že zjišťování přesné ceny nemovitosti pouze za účelem stanovení (vyšší) odměny za právní zastoupení, jež by vedlo ke vzniku dalších nákladů, je právě situací, na kterou lze vztáhnout ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, umožňující při rozhodování o nákladech řízení upustit od zjištění hodnoty předmětu řízení.
Ústavní soud připomíná, že v řadě předchozích rozhodnutí rovněž uvedl, že jeho úkolem je posuzovat, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku (sp. zn. III. ÚS 796/08, IV. ÚS 2091/08). Ani v tomto směru nemá důvod závěr odvolacího soudu zpochybňovat. Ústavní soud dodává, že ve svých předchozích rozhodnutích (sp. zn. IV. ÚS 2688/15, I. ÚS 269/16, I. ÚS 2448/18) zmínil, že odvození výše odměny advokáta od hodnoty sporu nijak nereflektuje obtížnost případu, resp. náročnost poskytované právní služby.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelek s názorem odvolacího soudu, kdy se domáhají přehodnocení jeho závěrů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru.
Skutečnost, že odvolací soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelky neztotožňují, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Ústavní soud nemůže plnit funkci další opravné instance pro rozhodování o nákladech řízení, když tuto pravomoc nemá ani Nejvyšší soud jako nejvyšší článek soudní soustavy. Zpravidla mu tak nepřísluší meritorně přezkoumávat nákladové výroky, a to i kdyby jim prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu