ECLI:CZ:US:2019:1.US.2359.19.1
sp. zn. I. ÚS 2359/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti L. F., zastoupeného Mgr. Petrem Čechurou, advokátem se sídlem Palackého 70/1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, č. j. 7 Tdo 404/2019-3010, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 2 To 63/2018, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2018, č. j. 4 T 7/2017-2677, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozhodnutí obecných soudů uvedených v záhlaví. Podle tvrzení stěžovatele jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených dokumentů Ústavní soud zjistil následující. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2018, č. j. 4 T 7/2017-2677, byl spoluobviněný R. F. uznán vinným v bodě 1) zločiny obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. e), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a v bodě 2) přečinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 tr. zákoníku, za což byl podle §168 odst. 3, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm let a šest měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí vyjmenovaných v rozsudku a podle §71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty. Podle §228 odst. 1, §229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy a náhradě škody. Stěžovatel byl uznán vinným v bodě 1) zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. e), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §168 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest let a šest měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výměře 300 000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody na pět měsíců. Kromě toho mu byl podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí vyjmenovaných v rozsudku.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními oba spoluobvinění, státní zástupce v neprospěch obviněného R. F. a jeden z poškozených. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 9. 2018, č. j. 2 To 63/2018-2859, napadený rozsudek doplnil o odkaz poškozeného podle §229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §256 tr. ř. odvolání obou obviněných a státního zástupce zamítl.
4. Usnesení soudu druhého stupně napadl stěžovatel dovoláním a opřel jej o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 4. 2019, č. j. 7 Tdo 404/2019-3010, zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze v části, v níž bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti výroku o uložení peněžitého trestu a náhradního trestu odnětí svobody a současně rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ve výroku, kterým byl stěžovateli uložen peněžitý trest a náhradní trest odnětí svobody. Ve zbytku bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Nikdy neměl v úmyslu dopustit se jakéhokoliv jednání, jež by bylo možné kvalifikovat jako zločin obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. e), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Pokud vůbec má být jeho jednání kvalifikováno jako zločin obchodování s lidmi, tak pouze v základní skutkové podstatě, neboť rozhodně nebyl naplněn znak jeho spáchání ve značném rozsahu. Výše škody, jak ji dovodil soud, neodpovídá realitě. Stěžovatel bydlel odděleně od poškozených i spoluobviněného. Pokud mu nebylo známo jednání spoluobviněného vůči poškozeným, nemohl se stěžovatel dopustit trestného činu obchodování s lidmi ani jako spolupachatel. V případě, že by svým zaměstnancům nevyplatil řádně mzdu a nechal by je účelově podepsat příjmové doklady neodpovídající realitě, pak by šlo na takové jednání nahlížet jako na podvodné jednání. Nelze dovodit u poškozených stav závislosti, když nebyli drženi v místě ubytování či v práci násilím. Přestože soudy vyhodnotily prvotní výpověď spoluobviněného, při níž stěžovatele označoval za hlavního viníka, jako nevěrohodnou, část jeho výpovědi užily k tíži stěžovatele. Odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly získány nezákonně a soud k jejich obsahu neměl přihlížet. Příkazy k odposlechu nesplňují zákonem předepsané náležitosti.
6. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
8. Nedostatky, které by z pohledu přezkumu Ústavního soudu byly způsobilé zpochybnit napadená rozhodnutí, stěžovatel v ústavní stížnosti neoznačuje, když v podstatě znovu uvádí námitky, které uplatnil v rámci své obhajoby před obecnými soudy. S těmito námitkami se již však jednotlivé soudy adekvátním způsobem vypořádaly, což ovšem stěžovatel nereflektuje a totožnou argumentaci opakuje i v ústavní stížnosti.
9. V obecné rovině stěžovatel brojí proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, zpochybňuje provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Navzdory jeho přesvědčení ale z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy se řádně zabývaly podstatnými okolnostmi, vycházely z potřebného množství důkazů, náležitě je hodnotily jednotlivě, ve vzájemných souvislostech i v kontextu obhajoby stěžovatele, a následně odpovídajícím způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a proč. Obhajobu stěžovatele soudy vyhodnotily jako nevěrohodnou předně na základě výpovědí poškozených, s nimiž korespondovala i výpověď spoluobviněného z přípravného řízení. Otázkou, proč je namístě považovat jeho výpověď z přípravného řízení za věrohodnou, na rozdíl od její změněné verze z hlavního líčení, se soud prvního stupně podrobně zabýval. Stejně tak se náležitě vypořádal i s námitkou nezákonnosti provedených odposlechů. Nejvyšší soud se v rámci vypořádání dovolacích námitek věnoval otázce naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi. Vzhledem k obsáhlému odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud nepovažuje za nutné výsledky řádně provedeného dokazování a náležité právní kvalifikace opětovně rekapitulovat.
10. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu