ECLI:CZ:US:2019:1.US.2366.19.1
sp. zn. I. ÚS 2366/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného Mgr. Martinou Szwarcovou, advokátkou se sídlem Modrého 1104/1, Praha 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 400/2018-351 ze dne 29. 4. 2019 a o návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížnost, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel odložení vykonatelnosti a následného zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále též "městský soud"). Tvrdil, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 Listiny.
Z přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též "obvodní soud") bylo vedeno řízení o návrhu matky, aby výživné stanovené otci - stěžovateli rozsudkem Okresního soudu v Benešově č. j. 4 P 187/2015-190 ze dne 20. 10. 2016 pro nezletilou N. ve výši 4 500 Kč měsíčně a pro nezletilou S. ve výši 3 000 Kč měsíčně bylo zvýšeno počínaje dnem 1. 9. 2017 na částku 8 000 Kč měsíčně pro každou z nezletilých. Obvodní soud provedl ve věci dokazování, načež vydal rozsudek č. j. 50 P 15/2018-295 ze dne 30. 5. 2018, jímž návrh matky ve vztahu k nezletilé N. zamítl (výrok I.) a ve vztahu k nezletilé S. mu vyhověl pouze částečně, když výživné počínaje dnem 1. 9. 2017 zvýšil na částku 4 000 Kč měsíčně (výrok II.). Krom toho soud rozhodl o dlužném výživném a nákladech řízení (výroky III. a IV.).
K odvolání matky byl posléze rozsudek obvodního soudu změněn napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 400/2018-351 ze dne 29. 4. 2019 tak, že výživné pro nezletilou N. se počínaje dnem 1. 9. 2018 zvyšuje na částku 6 000 Kč měsíčně (výrok I.) a výživné pro nezletilou S. se zvyšuje na částku 5 500 Kč měsíčně, přičemž ohledně podmínek pro placení výživného bylo v této části rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno (výrok II.). Výrok III. a IV. rozsudku městského soudu pak řešil otázku dlužného výživného a nákladů řízení.
Stěžovatel s popsaným výsledkem řízení nesouhlasil, což dal najevo v ústavní stížnosti. Městský soud podle jeho názoru pochybil, neboť si neopatřil dostatek důkazů, resp. jemu předložené důkazy nesprávně hodnotil, v důsledku čehož dospěl k nesprávným závěrům ohledně majetkových poměrů a životní úrovně stěžovatele, jež byly rozhodné pro stanovení výše výživného. Stěžovatel jmenovitě městskému soudu vytkl, že vycházel toliko z jeho daňového přiznání za rok 2017, a již nijak nezkoumal jeho příjmy za rok 2018 či 2019, ani v tomto ohledu nevyzval účastníky řízení k jejich doložení. Pokud jde o samotné příjmy za rok 2017, tyto byly dle stěžovatele chybně posouzeny. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že městský soud do výpočtu průměrného čistého měsíčního příjmu stěžovatele zahrnul i zisk z prodeje bytu, k němuž však nemělo být přihlíženo, neboť jím nedošlo ke zvětšení majetku stěžovatele, ale toliko ke změně jeho podstaty. Navíc tento zisk stěžovatel použil jako splátku svého dluhu. Městský soud dále konstatoval, že stěžovatel má příjem z pronájmu dvou bytů ve výši asi 16 000 Kč hrubého měsíčně, přestože daňové přiznání za rok 2017 svědčilo o tom, že vlivem vysokých nákladů spojených s byty je pronájem ztrátový. Stěžovatel se v dané souvislosti ohradil proti úvahám městského soudu, jenž nepovažoval splátky hypotečních úvěrů, sjednaných na nákup předmětných bytů, za uznatelné náklady, opíraje se zřejmě o stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 204/2012 ze dne 19. 10. 2016, které uvádí, že před plněním vyživovací povinnosti nelze upřednostnit jiné výdaje povinného. Dle mínění stěžovatele toto stanovisko dopadá na situace, kdy rodič na sebe dobrovolně převezme dluh, jehož splácením dochází ke snížení jeho majetku na úkor jeho povinnosti platit výživné na nezletilé. To ale nebyl jeho případ, jelikož pronajímané byty si na sebe tzv. vydělávají samy, což značí, že náklady na ně vynaložené nevedou ke snížení jeho příjmu a ani jeho schopnosti a možnosti platit výživné na dcery. Stěžovatel dodal, že připuštění striktní aplikace názoru městského soudu týkající se přednosti splátek výživného před jakýmikoliv závazky povinného rodiče, tj. včetně nájemného či splátek hypotéky, by takového rodiče vrhalo do absurdní situace, jelikož by mu tím bylo fakticky znemožněno zajistit si bydlení. Prostřednictvím dalších námitek pak stěžovatel poukazoval na nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu, z něhož není zřejmé, jaký matematický postup jmenovaný soud použil při výpočtu jeho příjmů, ať již se jednalo o průměrný čistý měsíční příjem, příjem z pronájmu či jeho "výdělkové schopnosti". Při stanovení výživného soud vycházel z posledně zmíněných výdělkových schopností stěžovatele, které podle něj dosahovaly částky asi 34 000 Kč čistého měsíčně. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze nicméně zjistit, jakým způsobem soud k této částce dospěl. Stěžovatel přitom opakovaně zdůraznil, že jeho jediným skutečným příjmem je příjem ze závislé činnosti ve výši cca 24 000 Kč čistého měsíčně, resp. v roce 2018 ve výši cca 28 000 Kč. Městský soud podle stěžovatele rovněž nijak nevysvětlil, jak v kalkulaci výživného zohlednil jeho náklady na styk s dcerami, zejména dopravu za nimi po jejich přestěhování, k němuž došlo výhradně z rozhodnutí jejich matky. Stěžovatel konečně poznamenal, že soud měl při zvažování rozsahu vyživovací povinnosti řádně posoudit také majetkové poměry matky, jejíž příjem se výrazně zvýšil. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel závěrem navrhl, aby Ústavní soud usnesení městského soudu zrušil. Současně požádal o přednostní projednání své ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V ústavní stížnosti stěžovatel uplatňuje námitky týkající se způsobu hodnocení důkazů městským soudem a z nich vyvozovaných skutkových zjištění, konkrétně pokud jde o posouzení jeho majetkových poměrů pro účely stanovení vyživovací povinnosti k nezletilým dcerám. I přes namítaný ústavněprávní rozměr se jedná toliko o polemiku se závěry městského soudu, která staví Ústavní soud do role třetí instance, která mu však, jak již výše naznačil, v zásadě nepřísluší. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu. Jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
Pochybení tohoto charakteru v projednávané věci shledáno ovšem nebylo. Ústavní soud je naopak toho názoru, že městský soud náležitě zjistil skutkový stav věci, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo, a vycházel z dostatečného množství relevantních podkladů rozhodných pro posouzení otázky určení výše výživného stanoveného stěžovateli, přičemž své rozhodnutí rovněž řádně odůvodnil.
Namítá-li stěžovatel, že městský soud provedl důkaz toliko jeho daňovým přiznáním za rok 2017 a již se nezabýval jeho příjmy za rok 2018 či 2019, Ústavní soud podotýká, že stěžovateli nic nebránilo, aby z vlastní iniciativy soudu předložil příslušné tvrzení a důkazy. Sice platí, že opatrovnický soud není vázán pouze návrhy účastníků řízení, neboť při rozhodování o výživném objasňuje skutkový stav z moci úřední, tj. je povinen shromáždit důkazy podle ustanovení §120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V tomto případě měl však městský soud za to, že příjmy stěžovatele byly dostatečně prokázány již na podkladě daňového přiznání za rok 2017, a jelikož nic nenasvědčovalo tomu, že by v příjmové oblasti došlo následně u stěžovatele ke změně (s výjimkou skutečnosti, že stěžovatel ukončil v polovině roku 2019 pracovní poměr, což bylo soudem reflektováno), nepovažoval zjevně za potřebné provádět další dokazování. Stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně nijak nevysvětlil, jaký dopad by jím zmiňované doplnění dokazování mělo na soudem zjištěný skutkový stav. Stran námitky stěžovatele týkající se toho, že se městský soud ve svém rozhodnutí zmínil o výtěžku z prodeje bytu, je možno konstatovat, že šlo ze strany městského soudu toliko o shrnutí obsahu daňového přiznání stěžovatele za rok 2017, přičemž uvedená částka neměla, i dle výslovného vyjádření soudu, vliv na výši stanoveného výživného právě s ohledem na to, že jím nedošlo k rozhojnění majetku stěžovatele.
Ústavní soud se dále neztotožnil s výtkami stěžovatele poukazujícími na nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu. Je pravda, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí není obsažen exaktní propočet, na jehož základě soud stanovil čistý měsíční příjem stěžovatele na 34 000 Kč. Nicméně z celkového kontextu je zřejmé, že se jednalo o součet příjmů ze závislé činnosti ve výši 24 000 Kč a příjmů z pronájmu dvou bytů, které dle soudu činily přibližně 10 000 Kč. K částce 10 000 Kč dospěl soud tím způsobem, že příjmy zjištěné z daňového přiznání dále ponížil o náklady s pronájmem spojené, do nichž částečně zahrnul také náklady na hypotéční úvěr. Ústavní soud k tomu podotýká, že okolnost, že soud nepopsal pregnantně, jaké náklady započetl a spokojil se s určitým paušálním odhadem jejich výše, nepředstavuje vadu, která by způsobila nezákonnost, natož pak protiústavnost napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že samo výživné je určeno úvahou soudu, a nikoliv dle stanoveného vzorce, není třeba, aby byly příjmy rodičů vyčísleny zcela exaktně; postačí, že jsou vymezeny natolik určitě, aby byl soud schopen si učinit dostatečně přesnou představu o majetkových poměrech účastníků, což bylo v nyní projednávané věci splněno. Za pochybení nelze považovat ani skutečnost, že soud nezohlednil náklady na hypotéční úvěr v plné výši. Příklad uváděný stěžovatelem v ústavní stížnosti, jehož prostřednictvím se snažil postup soudu zpochybnit, není přiléhavý, neboť v jeho věci se nejednalo o úvěr na zajištění vlastní bytové potřeby, nýbrž o úvěr investiční. Obdobné, co bylo řečeno výše, platí i pro náklady vynakládané stěžovatelem na cestování nezbytné pro styk s dcerami. Podstatné je, že soud tuto položku ve svých úvahách zohlednil a není nutné, aby v odůvodnění rozhodnutí uváděl přesnou částku. Konečně pak Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce, že soud dostatečně nepřihlédl k podstatnému navýšení příjmu matky, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že soud tuto skutečnost vzal v potaz. Fakt, že se navýšení příjmu matky nepromítlo do výše výživného způsobem, jaký by si stěžovatel představoval, ovšem sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
Na podkladě výše řečeného Ústavní soud proto přistoupil k aplikaci §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Osud ústavní stížnosti pak sdílí rovněž akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu