ECLI:CZ:US:2019:1.US.2370.19.1
sp. zn. I. ÚS 2370/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Daniela Mráze, zastoupeného JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem, se sídlem Spálená 5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2019 č. j. 22 Cdo 2152/2019-702, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. 7. 2019, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadeným rozhodnutím porušena jeho ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Stěžovatel současně navrhoval, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a navrhl přednostní projednání věci podle §39 zákona o Ústavním soudu.
2. Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 24. 8. 2019 č. j. 8 C 80/2016-516 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni Martině Mrázové částku 600 000 Kč s úrokem z prodlení a dále povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 143 100 Kč.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 28. 2. 2019 č. j. 15 Co 402/2018-616, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 244 612,30 Kč a České republice na soudním poplatku z odvolání 5 000 Kč.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním a navrhla odklad vykonatelnosti. Nejvyšší soud usnesením uvedeným v záhlaví odložil vykonatelnost rozhodnutí odvolacího soudu do právní moci rozhodnutí o dovolání [§243 písm. a) o. s. ř.].
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že se dovolací soud nevypořádal s jeho argumentací a jím navrženými listinnými důkazy, které mají prokazovat, že žalobkyně vlastní majetek v hodnotě "řádu milionů korun" a má "každý měsíc příjmy v řádu možná až desítek tisíc korun českých, které státu nepřiznává." Dovolací soud měl vycházet z nepravdivého prohlášení žalobkyně o jejích majetkových poměrech, které žalobkyně doložila ke své žádosti o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel považuje usnesení dovolacího soudu za nepřezkoumatelné a nesprávné.
6. Stěžovatel dále namítal, že usnesením dovolacího soudu bylo zasaženo do rovného postavení účastníků, jelikož dovolací soud stěžovateli, ač se měl nacházet v horším postavení než žalobkyně, nevyhověl v obdobném návrhu v téže věci v jeho dovolání ze dne 24. 3. 2017 na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 15 Co 12/2017-132. Považuje postup dovolacího soudu v případech odložení vykonatelnosti exekučních titulů za "nečitelný."
7. Usnesením dovolacího soudu mělo být rovněž zasaženo do stěžovatelova práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, jelikož mu nejsou žalobkyní nahrazeny náklady řízení a vzniká mu tak "každý den újma". Namítá, že byl "z důvodu na straně žalobkyně v roce 2016 zatažen do zcela nesmyslného soudního sporu a vznikly mu vysoké náklady soudního řízení. A není v situaci, že by tuto částku, i z rodinných důvodů mohl oželet. Proto není podle názoru stěžovatele dán žádný právní, racionální ani spravedlivý důvod, proč oddalovat moment, kdy mu budou konečně náklady soudního řízení nahrazeny."
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti (srov. usnesení ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 3334/18). Tak je tomu i v projednávaném případě.
10. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
11. Rozhodnutí o odkladném účinku dovolání má sice dočasnou a procesní povahu, může však výjimečně, stejně jako usnesení o nařízení předběžného opatření, zasáhnout do ústavně chráněných práv osoby. Proto Ústavní soud posuzoval, zda bylo o odkladu vykonatelnosti rozhodnuto na základě zákonného podkladu, příslušným orgánem a zda rozhodnutí nebylo projevem svévole. [srov. usnesení ze dne 7. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 2387/18].
12. V posuzovaném případě Ústavní soud žádná výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci dovolacím soudem, vedenou v rovině práva podústavního. Napadá-li stěžovatel nedostatky odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu, tak z nich naopak vyplývá, že dovolací soud se návrhem na odklad vykonatelnosti podle ustanovení §243 písm. a) o. s. ř. řádně zabýval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a objasnil, z jakého důvodu odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal žádný náznak svévole. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Stěžovatelem namítaný odklon od ustálené judikatury dovolacím soudem Ústavní soud neshledal, citované rozhodnutí Nejvyššího soudu není na případ stěžovatele přiléhavé.
13. K námitce stěžovatele, že dovolací soud nevyhověl jeho návrhu na odklad vykonatelnosti v obdobné věci, Ústavní soud již judikoval, že skutečnost, že v jiném sporu soud rozhodl o věci jinak, sice může být z pohledu stěžovatele i v obecné rovině nežádoucí, to však ke kasaci napadeného rozhodnutí v projednávané věci nepostačuje. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí dává najevo, že jsou to především obecné soudy, kterým přísluší zabývat se výkladem pojmů podústavního práva se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem projednávané věci (srov. usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2179/10).
14. Ústavní soud připomíná, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
15. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel bude mít v řízení před obecnými soudy možnost hájit svá práva a nelze vyloučit, že Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodne v jeho prospěch. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o návrhu na odklad vykonatelnosti totiž nikterak nepředjímá rozhodnutí jmenovaného soudu ve věci samé. Jakýkoliv (kasační) zásah ze strany Ústavního soudu by v této fázi řízení byl v rozporu se zásadou minimalizace jeho zásahů do činnosti obecných soudů [srov. usnesení ze dne 20.12.2017 sp. zn. II. ÚS 3813/17].
16. Stěžovateli pochopitelně zůstane i nadále zachována možnost podat ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, bude-li mít za to, že v důsledku vydání tohoto rozhodnutí došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. usnesení ze dne 15. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 539/19].
V.
Závěr
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí, který má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu