ECLI:CZ:US:2019:1.US.2376.19.1
sp. zn. I. ÚS 2376/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Slaměníka, zastoupeného Mgr. Lucií Houdkovou, advokátkou se sídlem Korunní 2569/108a, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 1. 2018, č. j. 147 Nc 6257/2008-369, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 62 Co 46/2018-416 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, č. j. 20 Cdo 3433/2018-448, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 7. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Výrokem I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 1. 2018, č. j. 147 Nc 6257/2008-369, bylo rozhodnuto o návrhu povinné (M.B.M. s. r. o.) na zastavení exekuce tak, že se exekuce nařízená usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 3. 2008, č. j. 147 Nc 6257/2008-8, ve znění opravných usnesení, zastavuje. Výrokem II. citovaného usnesení bylo rozhodnuto tak, že oprávněný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů řízení částku 7.865 Kč. Výrokem III. byla stěžovateli (oprávněnému) uložena povinnost zaplatit povinnému náhradu nákladů řízení ve výši 275.105,60 Kč. Návrh stěžovatele na spojení s řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 152 Nc 6012/2007 byl zamítnut.
K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením tak, že se shora uvedené usnesení obvodního soudu ve výroku I., II. a III. potvrzuje. Výrokem II. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit povinnému náhradu nákladů řízení ve výši 52.653 Kč. Soudnímu exekutorovi nebyla náhrada nákladů odvolacího řízení přiznána.
O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že jej odmítl.
Předmětem řízení před obecnými soudy bylo exekuční vymáhání pohledávky stěžovatele, resp. jeho právní předchůdkyně za povinnou ve výši 3.962.422 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného dluhu ze smlouvy o úvěru. Soud prvního stupně exekuci zastavil z toho důvodu, že vymáhaná pohledávka byla promlčená, ostatní námitky povinné shledal nedůvodnými. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy argumentoval tím, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel jako oprávněný, před ním oprávněná Ivana Slaměníková a před ní i JUDr. Ivan Zuckerstein uvedenou pohledávku od počátku soustavně a všemi legálními způsoby vymáhali, avšak povinná vymáhání pohledávky stále mařila, zamlčovala své věřitele v konkurzním řízení, případně pohledávky svých věřitelů v rozporu se zákonem po prohlášení konkurzu na její majetek hradila a nerespektovala předběžná opatření soudu zakazující jí dispozici s majetkem. Soud prvního stupně zamítl návrhy stěžovatele na doplnění dokazování spisem Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 23 E 1053/99 a spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 17 Co 271/2000 a sp. zn. 98 K 1/99. Soud prvního stupně si nesprávně vyložil judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu restriktivním způsobem. Nesouhlasí s tím, že by se v případě prolomení námitky promlčení dobrými mravy mělo jednat vždy jen o případy osobní povahy, nikoliv jiné. Jednání dlužníka může být v rozporu s dobrými mravy i v případě hospodářské a obdobné povahy. Právní předchůdci stěžovatele svůj nárok od počátku soustavně a všemi legálními způsoby vymáhali. Oproti tomu povinný se bránil vymáhání pohledávky jak legálními, tak i nelegálními postupy. Za tohoto stavu nelze podle stěžovatele uzavřít, že by jednání povinného nebylo v rozporu s dobrými mravy. Pokud by povinná splnila své zákonné povinnosti a dodržela povinnosti stanovené jí rozhodnutím soudu, byla by vymáhaná pohledávka uspokojena již v roce 1999.
Ve své argumentaci poukázal stěžovatel též na skutečnost, že mu po dlouhých letech, kdy se snažil dobrat svého nároku soudní cestou, bylo uloženo uhradit povinné náhradu nákladů řízení. Obecné soudy nevyužily možnosti aplikace ustanovení §150 o. s. ř.
Postup obecných soudů považuje stěžovatel za svévolný, neboť tento se řádně nevypořádal se všemi navrženými důkazy. Shora shrnutým postupem obecných soudů mělo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jež jsou mu garantovány čl. 2, čl. 11, čl. 36, čl. 37, čl. 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do dané rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Namítá-li stěžovatel, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s navrženými a neprovedenými důkazy, nutno uvést, že s touto námitkou se ústavně konformním způsobem vypořádal již příslušný obvodní soud. Ten ve svém odůvodnění uvedl, že i v případě, kdy by bylo dotčenými soudními spisy prokázáno, že povinný jednal v rozporu s dobrými mravy, nevedlo by toto zjištění v tomto konkrétním případě k aplikaci dobrých mravů a prolomení principu právní jistoty. Nalézací soud konstatoval, že odepření právní ochrany dlužníka namítajícího promlčení má místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práv založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb. V projednávaném případě byla původní oprávněnou osoba, která získala pohledávku z důvodu postoupení pohledávky za účelem dosažení hospodářského zisku. Z toho důvodu nepovažoval obvodní soud zásah do dobrých mravů za natolik intenzivní, aby jimi mohl korigovat institut promlčení. Odvolací soud v souvislosti s postupováním pohledávky přiléhavě konstatoval, že bylo věcí oprávněného, aby důsledky takového jednání zvážil. Podle náhledu Ústavního soudu vznesení námitky promlčení dobrým mravům bez dalšího neodporuje. Restriktivní přístup obecných soudů při konfrontování korektivu dobrých mravů s institutem promlčení je zcela ústavně konformní. Oporu pro takto restriktivní výklad je přitom třeba hledat v zájmu na zachování právní jistoty.
Nepřiznání nákladů řízení dle §150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení [nález ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 (N 95/69 SbNU 457), bod 20. odůvodnění]. V samotném §150 o. s. ř. je zdůrazněn výjimečný charakter nepřiznání nákladů řízení z důvodů hodných zvláštního zřetele. To mimo jiné znamená, že důvody, o které se použití §150 o. s. ř. opírá, musí dosahovat natolik vysoké závažnosti, že z hlediska spravedlnosti převáží nad aplikací obecného pravidla v §142 o. s. ř., dle něhož soud přizná náhradu nákladu řízení úspěšnému účastníkovi proti účastníkovi neúspěšnému. Při zkoumání existence důvodů hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet ke všem okolnostem konkrétní věci, přičemž je dána relativně široká míra uvážení soudu, ne však možnost libovůle [nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 2933/15 (N 31/80 SbNU 401), bod 21. odůvodnění]. Z výše vyloženého plyne, že aplikace ustanovení §150 o. s. ř. je v zásadě věcí obecných soudů, neboť právě jim náleží posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele.
Z výše vyložených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 9. 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu