ECLI:CZ:US:2019:1.US.2378.19.1
sp. zn. I. ÚS 2378/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Radka Šímy, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019 č. j. 33 Cdo 3488/2018-260, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného usnesení a ústavní stížnosti se podává, že Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2018 č. j. 61 Co 342/2017-233, jímž byl potvrzen v odvolání napadený výrok rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, zavazující stěžovatele uhradit žalobci částku 950 000 Kč s přísl. a náklady řízení. Oba soudy dospěly k závěru, že žalobce na základě ústní smlouvy o půjčce přenechal stěžovateli částku 950 000 Kč a ten se zavázal dluh vrátit do dvou let. Tvrzení stěžovatele, že nešlo o půjčku, ale o zálohu na mzdu, nebylo prokázáno.
Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. s odůvodněním, že stěžovatel neuvedl žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání, přičemž uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
Stěžovatel nesouhlasí, že by v rámci svého dovolání neuvedl žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání. Závěr, zda došlo či nedošlo k platnému uzavření smlouvy o půjčce, je závěrem právním nikoliv skutkovým. Nejvyšší soud se nezabýval námitkou extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry nižších soudů. Rovněž se nezabýval námitkami ohledně neúčelně vynaložených nákladů, ačkoliv náklady řízení přesahovaly 50 000 Kč a dovolání proti výroku o nákladech řízení tak není vyloučeno.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud z připojeného dovolání ověřil, že v něm stěžovatel skutečně pouze rekapituluje skutkový stav věci, nesouhlasí s jeho hodnocením, předkládá svou skutkovou verzi a namítá nesprávné posouzení otázky uzavřené smlouvy týkající se předmětné částky, avšak aniž by předestřel problematickou právní otázku ve smyslu ust. §237 a násl. o. s. ř. Závěru Nejvyššího soudu, podle něhož dovolání nesměřuje proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, k nimž po hodnocení provedených důkazů dospěl odvolací soud, a na nichž založil zpochybňovaný právní závěr, že stěžovatel je dlužníkem ze závazkového právního vztahu založeného smlouvou o půjčce, tak nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Rozhodování o přípustnosti dovolání přitom podle ust. §239 o. s. ř. přísluší výhradně Nejvyššímu soudu. Výjimku opravňující zásah Ústavního soudu by mohly představovat excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu. O takový případ však v projednávané věci, když rozhodnutí Nejvyššího soudu je dostatečně odůvodněno a závěry korespondují s obsahem dovolání, nejde. Pokud jde o námitku, podle níž Nejvyšší soud v rozhodnutí pominul námitku stěžovatele týkající se nákladů řízení, Ústavní soud připomíná, že podle ust. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti nákladům řízení přípustné, a to bez ohledu na jejich výši.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu