ECLI:CZ:US:2019:1.US.2382.19.1
sp. zn. I. ÚS 2382/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. V., zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem v Praze, Opletalova 1417/25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2019 č. j. 7 Tdo 64/2019-1126, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 2018 č. j. 12 To 237/2018-1084 a proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. května 2018 č. j. 1 T 139/2015-1036, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Proti shora uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost, ve které tvrdí, že jimi byl porušen čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. 5. 2018 č. j. 1 T 139/2015-1036, byla obviněná H. V. uznána vinnou ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ust. §240 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byla podle ust. §240 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v délce deseti měsíců, který jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce osmnácti měsíců. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Praze, který odvolání v celém rozsahu zamítl usnesením ze dne 26. 9. 2018 č. j. 12 To 237/2018-1084. Usnesení odvolacího soudu pak stěžovatelka napadla dovoláním k Nejvyššímu soudu, který jej však jako zjevně neopodstatněné odmítl usnesením ze dne 16. 4. 2019 č. j. 7 Tdo 64/2019. Podstata trestného činu spočívala v tom, že stěžovatelka měla v období od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2010 jako jediná jednatelka obchodní společnosti X a osoba odpovědná za vedení účetnictví společnosti úmyslně zahrnout do nákladů za uvedené období faktury, které měly být vystaveny třemi různými společnostmi, ačkoliv tyto společnosti dané faktury nevystavily a plnění z těchto faktur se neuskutečnilo. Tímto postupem pak došlo ke snížení základu pro výpočet daně z příjmů právnických osob na straně spol. X, zkrácení této daně a k uplatnění neoprávněného odpočtu na DPH, přičemž se tak dělo ve větším rozsahu, kdy celková výše zkrácených daní měla činit částku 327 610,18 Kč.
2. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedla, že přibraná soudní znalkyně z oboru účetnictví Ing. Petra Racková měla v daném řízení zodpovědět, zda k plnění ze sporných účetních podkladů došlo a případně jakým způsobem se tak stalo, když za tímto účelem zpracovala znalecký posudek, který byl následně dále dodatkován. Podklad pro vypracování znaleckého posudku pak tvořily doklady o účetnictví společnosti stěžovatelky, které byly orgány činnými v trestním řízení zajištěny v přípravném řízení v měsíci srpnu 2012 od svědkyně J. H., která pro společnost účetnictví zpracovávala. Stěžovatelka po celou dobu vedení trestního řízení prý konstantně poukazovala na skutečnost, že k zajištění účetnictví společnosti došlo za výjimečně nestandardních podmínek, které de facto zapříčinily výsledné zkrácení shora specifikovaných práv stěžovatelky. Příslušníci Policie České republiky, kteří zajištění účetnictví prováděli, podle ní opominuli provést řádnou katalogizaci zajišťovaných písemných důkazů, když pouze očíslovali zajištěné šanony s účetnictvím, avšak již blíže žádným způsobem nespecifikovali, co je jejich obsahem, či jaké dokumenty a písemnosti šanony skutečně obsahují. Stěžovatelka uvedla, že tímto v žádném případě nemíní vznášet jakákoliv obvinění směrem k orgánům činným v trestním řízení stran nakládání se zajištěnými důkazy, nicméně poukázala na to, že v důsledku chybného postupu při zajištění důkazů podle ní není možné považovat zjištěný skutkový stav za prostý pochybností.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je Ústavní soud oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
4. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku; jinými slovy, k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje v zásadě jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že skutečné pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces jako celek byl vskutku nespravedlivý. Ve zkoumané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatelky a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování otázek viny a trestu. Pokud se stěžovatelka dovolává údajných chyb při zajišťování listinných důkazů pomíjí, že závěr o její vině je opřen i o řadu důkazů jiných. Důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatelky, kterou soudy správně dovodily z veškerých okolností konkrétního případu.
5. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu