ECLI:CZ:US:2019:1.US.2413.19.1
sp. zn. I. ÚS 2413/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Teplice, zastoupeného JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem Teplice, Krupská 28/30, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2019 č. j. 6 To 12/2019-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 11. 2018 č. j. 3 PP 11/2018-28 byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Teplicích.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily splnění zákonné podmínky pro podmíněné propuštění podle §88 odst. 1 trestního zákoníku, která spočívá v jeho polepšení, a současně jej nezákonně nutily k doznání ke spáchání trestné činnosti, pro niž byl podle jeho názoru odsouzen nespravedlivě. Připomíná, že podmínku doznání právní úprava podmíněného propuštění nepředepisuje. Za neobjektivní ze strany stížnostního soudu považuje zobecnění jeho postoje k jedinému odsouzení na celkový postoj k rozsahu jeho trestné činnosti. Uvádí, že ve skutečnosti zaujal k ostatní trestné činnosti sebekritický postoj a pouze se snaží vysvětlit, co ho k jejímu páchání vedlo. Má za to, že trestní soudy měly tuto okolnost pečlivěji zvažovat. Soudům rovněž vytýká, že nesprávně akcentovaly rozsah jeho trestní minulosti na úkor pečlivého zvážení aktuálního chování a prognózy jeho chování po případném podmíněném propuštění.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/01, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Zdůraznil, že podmíněné propuštění představuje mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud v prvé řadě odmítá tvrzení stěžovatele, že jej trestní soudy nezákonně nutily k doznání spáchání trestné činnosti, pro niž byl odsouzen, a že toto doznání vyžadovaly i přesto, že současná právní úprava takovou podmínku nezná. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i z odůvodnění výše uvedeného usnesení Okresního soudu v Teplicích je patrné, že trestní soudy pozorně hodnotily postoj stěžovatele k jeho trestné činnosti, neboť jde o jeden z důležitých faktorů vypovídajících o polepšení odsouzeného, tedy o splnění jedné ze zákonných podmínek podmíněného propuštění (srov. §88 odst. 1 trestního zákoníku). V obecné rovině platí, že postoj odsouzeného ke spáchané trestné činnosti nelze ztotožňovat s doznáním, neboť prokázat polepšení je možné i bez něj, vyplývá-li z jiných důkazů či okolností, že v dostatečné míře nabyl kritický náhled na svou trestnou činnost (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2204/17). V nyní posuzované věci však trestní soudy nehodnotily kriticky skutečnost, že se stěžovatel nedoznal k jednomu z trestných činů, za který vykonává trest odnětí svobody, ale že projevil absenci schopnosti sebereflexe ve vztahu k jím páchané trestné činnosti.
Primárně se přitom jednalo o jeho postoj k trestnému činu, za nějž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 230/2002, ve vztahu k němuž i v rámci veřejného zasedání před Okresním soudem v Teplicích výslovně uvedl, že se s ním neztotožňuje a že z tohoto důvodu dobrovolně nenastoupil uložený výkon trestu. Nástupu trestu se přitom vyhýbal po dobu více než šesti let, když žil pod cizí identitou. Trestní soudy však nehodnotily vztah stěžovatele pouze k tomuto jednomu odsouzení, jak tvrdí ve své ústavní stížnosti, ale Okresní soud v Teplicích poukázal na to, že svoji dřívější trestnou činnost hodnotí pouze jako revoltu proti režimu 80. let, následující trestnou činnost omlouvá "divokými 90. lety" a k jednání, za něž byl odsouzen Okresním soudem v Teplicích ve věci sp. zn. 2 T 46/2016 uvedl, že nebylo úmyslné a jeho oznámení bylo účelové.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že trestní soudy nehodnotily postoj stěžovatele k jeho trestné činnosti pouze na základě toho, že se nedoznal k jednomu z trestných činů, za něž mu byl uložen trest odnětí svobody, který v současné době vykonává, ale že tuto skutečnost posuzovaly pozorně a komplexně. Jejich závěr, že sebereflexe stěžovatele je zaměřena spíše na omlouvání jeho trestné činnosti, nikoli na přijetí faktu, že se jí dopustil a tedy musí nést následky s tím spojené, se tak jeví jako zcela opodstatněný.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce, že soudy nesprávně akcentovaly rozsah jeho trestní minulosti na úkor pečlivého zvážení jeho aktuálního chování a prognózy chování budoucího. Z odůvodnění usnesení Okresního soudu v Teplicích i z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem je patrné, že soudy nepřehlédly podstatné okolnosti případu a existující podklady, zejména pak vcelku pozitivní hodnocení vypracované Vazební věznicí Teplice. Zároveň však trestní soudy hodnotily i trestní minulost stěžovatele, což je třeba považovat za nezbytnou součást rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2299/10). Přitom zcela opodstatněně kriticky nahlížely nejen na počet předchozích odsouzení stěžovatele, ale též na druh jím páchané trestné činnosti a na její stoupající intenzitu, tedy posuzovaly předchozí odsouzení stěžovatele v kontextu jeho kriminální kariéry a předchozího života (srov. nález sp. zn. II. ÚS 482/18). Společně s výše popsaným postojem stěžovatele k jeho trestné činnosti byly tyto okolnosti relevantním podkladem pro závěr o existenci rizikových sklonů k páchání trestné činnosti, tedy k neexistenci předpokladu vedení řádného života.
Ústavní soud uzavírá, že pokud trestní soudy na základě uvedených skutečností dospěly k závěru, že v případě stěžovatele nejsou splněny hned dvě zákonné podmínky podmíněného propuštění, tj. prokázání polepšení a prognóza vedení řádného života, nepovažuje to za projev svévole a neshledává žádný důvod tento závěr zpochybňovat.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu