ECLI:CZ:US:2019:1.US.2424.19.1
sp. zn. I. ÚS 2424/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Pavly Šmeralové, zastoupené JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem Slovákova 279/11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019 č. j. 22 Cdo 754/2019-237, proti výroku I. odst. b) a proti závislému výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2018 č. j. 14 Co 43/2018-215 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. 10. 2017 č. j. 9 C 87/2012-172, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu nebylo vyhověno žalobě stěžovatelky, jíž se domáhala určení vlastnictví v žalobě specifikovaného pozemku č. X1 v k. ú. P. (dříve p. č. X2). Soudy obou stupňů založily své rozhodnutí na zjištění, že stěžovatelka kupní smlouvou, kterou se svým manželem nabyla rodinný dům č. p X3 spolu s pozemkem, na němž se dům nacházel (č. p. X4), sporný pozemek sousedící s těmito nemovitostmi nenabyla. Pro nedostatek dobré víry jak u původní vlastnice, tak u stěžovatelky, nedošlo ani k vydržení vlastnického práva. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako nepřípustné, neboť soudy obou stupňů postupovaly při dokazování a hodnocení důkazů v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka o dobré víře, neboť právní otázku možného nabytí vlastnického práva na základě vydržení formuluje na skutkovém stavu odlišném od toho, ze kterého vyšly soudy obou stupňů a který rovněž obstál v dovolacím přezkumu.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že pokud by soudy provedly řádné hodnocení provedených důkazů bez porušení ústavně garantovaných procesních principů, dospěly by ke správným skutkovým zjištěním a ke správnému právnímu závěru, tj. že stěžovatelka je oprávněnou držitelkou předmětné nemovitosti, neboť byla (spolu se zemřelým manželem) důvodně přesvědčena o tom, že tento pozemek převzali od prodávající jako vlastnice, v dobré víře jej od roku 1979 užívali a platili z něj daň.
Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu namítá, že dovolací soud zákonně a spravedlivě neposoudil stěžovatelkou řádně vymezené předpoklady přípustnosti dovolání. Názor dovolacího soudu, že stěžovatelka v dovolání vychází z odlišně zjištěného skutkového stavu, považuje za zásadně nezákonný, účelově věcně nesprávný a nasvědčující tomu, že příslušný senát Nejvyššího soudu, resp. příslušný soudce zpravodaj není vůči žalované nezávislým.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům, podle nichž stěžovatelka neprokázala nabytí pozemku kupní smlouvou ani oprávněnou držbu. Zejména bylo prokázáno, že předmětnou kupní smlouvu došlo pouze k převodu rodinného domu spolu s pozemkem zastavěným tímto domem, nikoli k převodu dalšího sousedního pozemku. Ze svědectví prodávající jednoznačně vyplynulo, že si byla vědoma skutečnosti, že jí sporný pozemek nikdy nepatřil, a proto nebyl předmětem převodu na stěžovatelku a jejího manžela. Stěžovatelka ani nebyla prodávající chybně informována o rozsahu převáděných nemovitostí. Odvolací soud přihlédl i k tomu, že stěžovatelka se snažila svědkyni ovlivnit a pokusila se obstarat důkazní prostředek nahrazující její svědeckou výpověď, který měl prokazovat tvrzení, neodpovídající tomu, co svědkyně u soudu posléze vypověděla. Na omluvitelný omyl nelze usuzovat ani z porovnání plochy pozemků, když pozemek nabytý kupní smlouvou má výměru 100 m2 a držený sporný pozemek plochu 77 m2. Krajský soud dále uvedl, že dobrou víru stěžovatelky neprokazují ani doklady o placení pozemkové daně, neboť platba této daně nemusí být vždy spojena s pozemkovým vlastnictvím, nýbrž i s jeho držbou.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Stěžovatelka v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se civilní soudy vypořádaly, a dožaduje se, aby bylo přihlédnuto jen k tvrzením a důkazům svědčícím v její prospěch. Jak bylo předesláno, úkolem Ústavního soudu není nahrazovat hodnocení civilních soudů svým vlastním a z pozice dalšího odvolacího orgánu tak posuzovat, zda lze či nelze akceptovat dobrou víru účastníka řízení (srov. sp. zn. II. ÚS 2695/18, I. ÚS 3490/16). Proto se ani v projednávané věci nemůže pouštět do meritorního přezkumu rozhodnutí civilních soudů a nahrazovat jejich úvahy vlastními, i kdyby se s jejich závěry v rovině podústavního práva neztotožňoval.
Podle Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se civilní soudy při dokazování a rozhodování dopustily libovůle. Zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout, nelze je hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Pokud jde o námitky ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že rozhodování o přípustnosti dovolání podle ust. §239 o. s. ř. přísluší výhradně Nejvyššímu soudu. Výjimku opravňující zásah Ústavního soudu by mohly představovat excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu. O takový případ však v projednávané věci nejde. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je dostatečně odůvodněno a závěry korespondují s obsahem dovolání. Námitka ohledně podjatosti senátu a soudce Nejvyššího soudu, která je podložena pouze nesouhlasem se závěry ohledně přípustnosti dovolání, pak postrádá ústavněprávní relevanci.
Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu