ECLI:CZ:US:2019:1.US.2458.19.1
sp. zn. I. ÚS 2458/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. F., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem Bráfova tř. 764/50, 674 01 Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 507/2019-227 ze dne 6. 5. 2019 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 391/2018-200 ze dne 20. 11. 2018 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Třebíči č. j. 3 T 200/2017-175 ze dne 18. 6. 2018 byl stěžovatel uznán vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství a přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Za prvně uvedený přečin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl stěžovatel uznán vinným rozsudkem téhož soudu č. j. 1 T 129/2017-40 ze dne 11. 9. 2017 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 409/2017 ze dne 10. 1. 2018, byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Soud současně zrušil výrok o trestu z předmětné sbíhající se trestní věci. Za zbývající trestnou činnost (tj. přečiny výtržnictví, krádeže a zanedbání povinné výživy) byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Soud rovněž rozhodl o náhradě škody. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel zejména namítl, že dovolací soud se žádným konkrétním způsobem nevypořádal s dovolacími námitkami a pro účely jejich odmítnutí použil pouze obecné judikaturní názory týkající se výkladu dovolacích důvodů. Stěžovatel soudům dále vytkl, že obhajoba předložila řadu důkazních návrhů, které soudy neprovedly, aniž tento svůj postup zdůvodnily. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádné pochybení, které by si žádalo jejich zrušení, neshledal. Soud prvního stupně se pečlivě zabýval doznáním stěžovatele učiněným v přípravném řízení a porovnal je s dalšími v řízení provedenými důkazy (znalecký posudek, kamerové záznamy, fotodokumentace z místa činu aj.). Na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze v tomto směru pro stručnost odkázat (srov. body 22 až 25). Ústavní soud nepřisvědčuje stěžovateli ani v námitkách týkajících se údajně opomenutých důkazních návrhů obhajoby. Okresní soud se jimi pečlivě zabýval (viz bod 26). Tyto návrhy byly zamítnuty pro nadbytečnost, přičemž okresní soud u každého návrhu zvlášť logicky vyložil, v čem tato nadbytečnost spočívá, resp. že okolnosti, které těmito důkazními návrhy měly být prokázány, již byly v rámci dosavadního dokazování bez důvodných pochybností ověřeny, popř. naopak vyvráceny. V podrobnostech lze na odůvodnění soudu prvního stupně též odkázat.
Nejvyšší soud dle názoru Ústavního soudu nijak nepochybil, pakliže dovolání stěžovatele odmítl jako podané z jiného než zákonem stanoveného dovolacího důvodu. Stěžovatel totiž své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který je ale dán pouze tehdy, jestliže rozhodnutí má spočívat na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Stěžovatel však soudům nižších stupňů vytýkal nesprávnosti stran skutkového stavu a hodnocení důkazů, což pod zmíněný dovolací důvod podřadit nelze.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu