ECLI:CZ:US:2019:1.US.2459.19.1
sp. zn. I. ÚS 2459/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Emilie Fukalové, Bronislavy Sladké, Miroslava Fukaly, zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. dubna 2019 č. j. 11 Co 274/2018-373, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), se domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného rozsudku a ústavní stížnosti se podává, že rozhodnutím Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 4. 2018 č. j. 19 C 39/2016-294 bylo vyhověno žalobě stěžovatelů, jíž se vůči České republice - pozemkovému fondu domáhali nahrazení projevu vůle, a to povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku jako pozemkové náhrady podle §11 odst. 2 zák. č. 229/91 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Nárok stěžovatelů vůči převodci na převod jiného pozemku činil ke dni 3. 5. 2016 částku celkem 1 724 340 Kč, kdy každému z nabyvatelů náležela konkrétně jedna třetina tohoto nároku, tedy částka 574 780 Kč. Rozhodnutím soudu byl proto nahrazen projev vůle, podle něhož převodce převádí na nabyvatele (stěžovatele) specifikované pozemky a nabyvatelé je do svého podílového spoluvlastnictví přijímají, a to tak, že každý nabyvatel přijímá a nabývá do svého vlastnictví podíl specifikovaných nemovitostí o velikosti ideální 1/3.
Procesně úspěšným stěžovatelům byla přiznána náhrada nákladů řízení podle ust. §142 odst. 1 o. s. ř. v celkové částce 699 596,60 Kč. Částka představuje náklady právního zastoupení, z toho na odměně advokáta 511 392 Kč za 42 úkonů právní služby po 12 176 Kč podle §7, §12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), tj. z punkta 1 724 340 Kč jeden úkon právní služby v rozsahu 15 220 Kč, snížený o 20 % za zastupování tří žalobců, dále 48x režijní paušál, 48x náhrada za promeškaný čas, náklady na jízdné.
Odvolací soud rozsudek, pokud jde o nákladový výrok, změnil tak, žalovaný je povinen zaplatit na nákladech řízení před soudem I. stupně každému ze stěžovatelů částku ve výši 113 626,- Kč (celkově tedy 340 878,-Kč). Tarifní hodnotou pro stanovení sazby za jeden úkon právní služby při zastupování každého z žalobců je 1/3 hodnoty pozemků, a to v době započetí každého jednotlivého úkonu (§8 odst., §7 bod 6 advokátního tarifu), přičemž odpovídající sazba odměny má být snížena o 20 % (§12 odst. 4 advokátního tarifu). Krajský soud považoval za účelně vynaložené úkony právní služby vždy pouze 12 úkonů, paušální náhradu stanovil také za 12 úkonů, shodně stanovil náhradu za promeškaný čas a odlišně náklady na jízdné, s ohledem na výši přiznaných nákladů korigoval daň z přidané hodnoty.
Stěžovatelé s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítají, že odvolací soud se dopustil zásadního pochybení, když jako tarifní hodnotu neurčil hodnotu náhradních pozemků, které byly stěžovatelům přisouzeny, ale pouhou 1/3 jejich celkové hodnoty. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že u každého ze zastoupených klientů náleží advokátovi samostatná odměna účtovaná z tarifní hodnoty týkající se celé věci, tj. všech pozemků, snížená o 20 %. Postupem odvolacího soudu, který stěžovatelům nepřiznal jejích účelně vynaložené náklady v plné výši, mělo dojít k porušení jejich práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Uvedené zásady se ještě markantněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud proto dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
S přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci pluralita účastníků zastupovaných jedním advokátem nemohla ovlivnit obtížnost právního zastupování. Stěžovatelům vznikl nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu celkem v hodnotě 1 724 340 Kč, kdy každému z nabyvatelů náleží konkrétně jedna třetina tohoto nároku, tedy částka 574 780 Kč. Rozhodnutím soudu byl nahrazen projev vůle převodce tak, že každý ze stěžovatelů přijímá a nabývá do svého vlastnictví podíl předmětných nemovitostí o velikosti ideální 1/3, nesvědčí mu tedy vlastnické právo k celé nemovitosti. V konkrétní projednávané věci proto nelze automaticky dovozovat neústavnost rozhodnutí z toho, že odvolací soud při výpočtu nákladů řízení každého ze stěžovatelů vycházel z tarifní hodnoty náhradních pozemků připadajících na jednotlivého stěžovatele a každému tak přiznal tomu odpovídající částku ve výši 113 626,- Kč.
Ústavní soud s ohledem na charakter námitek stěžovatelů připomíná, že z jeho judikatury dále vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Úkol Ústavního soudu proto nemůže spočívat v tom, aby z pozice další instance přepočítával výši nákladů řízení, posuzoval účelnost vynaložených nákladů řízení a zaujímal direktivní stanovisko k mechanismu jejich výpočtu a k aplikaci ust. §12 odst. 4 advokátního tarifu, když tuto pravomoc nemá ani Nejvyšší soud jako nejvyšší článek soudní soustavy (srov. sp. zn. II. ÚS 2578/18).
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává pouze polemika stěžovatelů s názorem odvolacího soudu, kdy se domáhají přehodnocení jeho závěrů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru. Skutečnost, že odvolací soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, však důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Jak bylo výše naznačeno, nemá-li se Ústavní soud stavět do pozice, jež mu Ústavou nebyla svěřena, nemůže plnit funkci další opravné instance pro rozhodování o nákladech řízení a přehodnocovat nákladové výroky, a to i kdyby nákladovým výrokům prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu