ECLI:CZ:US:2019:1.US.2481.19.1
sp. zn. I. ÚS 2481/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. B., zastoupené JUDr. Alenou Prchalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Husova 1288/25, Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019, č. j. 5 Ads 24/2018, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2018, č. j. 41 Ad 3/2017-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 7. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka napadla žalobou u Krajského soudu v Brně rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 1. 2017 č. j. XY, kterým byly zamítnuty námitky stěžovatelky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. I a č. II. ze dne 24. 8. 2016, č. j. 1-2R-24. 8. 2016 - XY, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o přiznání plného invalidního důchodu, a to z důvodu nesplnění podmínky dané v §38 zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění platném do 31. 12. 2009. Následně podaná kasační stížnost byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na to, že trpí vrozenými psychickými problémy, které by měly být hodnoceny i z pohledu dřívější právní úpravy obsažené v zákoně č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Podle stěžovatelky je pro hodnocení jejího zdravotního stavu rozhodující stav faktický, a to již od narození, nejen v posuzovanou dobu. Stěžovatelka navrhla zpracování nezávislého znaleckého posudku s požadavkem na přesně specifikované otázky, kterému však nebylo vyhověno. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka nacházela v nerovném postavení, kdy byl soudem vyžádán pouze zdravotnický posudek zpracovaný protistranou. V souvislosti s uvedeným odkázala stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4160/16. Obecné soudy neřešily důkazní nouzi, do níž se stěžovatelka dostala díky svému postižení, kdy jí byla diagnostikována lehká mentální retardace s IQ 57. Jediným podkladem pro rozhodování správních orgánů a soudů při provedení zdravotní klasifikace stěžovatelky bylo posouzení provedené posudkovými komisemi Ministerstva práce a sociálních věcí z různých podkladů a bez původních lékařských zpráv. V řízení před obecnými soudy nebyl prokázán skutečný zdravotní stav stěžovatelky. Soudy toliko hodnotily zdravotní stav jen na základě posudků MPSV bez, toho, aniž by byl zpracován nezávislý znalecký posudek. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by na svoji důkazní nouzi poukázala až v kasační stížnosti. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry Nejvyššího správního soudu, jež jsou obsaženy v odstavcích 26 a 27 napadeného rozsudku.
III.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do dané rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně je nutno uvést, že pokud stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1460/16, tento nelze na daný případ aplikovat, neboť dopadá na odlišnou skutkovou situaci. Rozdílnost spočívá především v tom, že v odkazované věci, jak příslušné správní orgány, tak i obecné soudy vycházely při hodnocení zdravotního stavu z nedostatečně zjištěného zdravotního stavu stěžovatele. V projednávaném případě je přitom zřejmé, a to s ohledem na odůvodnění jak krajského, tak i Nejvyššího správního soudu, že tyto se zdravotním stavem stěžovatelky řádně systematicky zabývaly, a to v podstatě od 80. let. Stěžovatelka se v průběhu let podrobila celé řadě lékařských vyšetření, v rámci nichž byla zkoumána její případná částečná nebo plná invalidita (srov. str. 10 rozsudku krajského soudu). Vzhledem k uvedenému pak nelze očekávat, že i kdyby obecné soudy nařídily nové znalecké zkoumání zdravotního stavu stěžovatelky, že by v jeho hodnocení mohlo dojít k natolik zásadnímu odchýlení, jež by mohlo mít dopad do právní sféry stěžovatelky. V souvislosti s rozsahem dokazování je Ústavní soud toho názoru, že postup obecných soudů lze v tomto směru považovat za ústavně konformní.
V souvislosti s odstavci 26 a 27 rozsudku Nejvyššího správního soudu, které stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně zmiňuje, nelze přehlédnout, že se jedná o odstavce, jež jsou uváděny nad nezbytný rámec odůvodnění (srov. odst. 26). Nejedná se tedy o tu část odůvodnění, na níž by Nejvyšší správní soud své rozhodnutí věcně vystavěl.
Z výše vyložených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu