ECLI:CZ:US:2019:1.US.2482.19.1
sp. zn. I. ÚS 2482/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky BW Motors s.r.o., se sídlem Praha 9, Nad Hutěmi 981/19, zastoupené JUDr. Radkem Spurným, advokátem se sídlem Duchcov, Míru 33/9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2019 č. j. 23 Co 8/2019-258, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení výroku II., III. a V. v záhlaví uvedeného rozsudku.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 30. 1. 2018 č. j. 7 C 207/2015-182 uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatit žalobkyni částku 800 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a částku 6 050 Kč (výrok II.), žalobu v rozsahu částky 38 767 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III.), a zavázal stěžovatelku zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou žalobkyně vůči stěžovatelce uplatnila dva dílčí peněžní nároky v celkové výši 45 617 Kč s příslušenstvím. Požadavek na úhradu částky 39 567 Kč s příslušenstvím vznesla žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kterého se mělo stěžovatelce na úkor žalobkyně dostat tím, že žalobkyně v zájmu dosažení vydání vlastního vozidla, které bylo stěžovatelce žalobkyní předáno do opravy, zaplatila dne 20. 5. 2015 stěžovatelce částku "parkovného" za období specifikované v rozsudku, byť k takovému plnění ve prospěch stěžovatelky neměla být podle vlastního názoru povinna. Dílčí nárok na zaplacení částky 6 050 Kč pak žalobkyně odůvodnila tím, že se jedná o náhradu nákladů (škody), které vynaložila na sepis exekutorského zápisu č. 140 EZ 1/2015 s tím, že uvedený náklad by nebyl potřebný, pokud by stěžovatelka neodmítla vrátit žalobkyni předmětné vozidlo již dne 6. 5. 2015.
Rozsudek soudu prvního stupně byl přitom v pořadí již druhým meritorním rozhodnutím tohoto soudu v dané věci, když jeho předchozí rozsudek ze dne 31. 1. 2017 č. j. 7 C 207/2015-115 byl usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 4. 9. 2017 č. j. 23 Co 202/2017-149 v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání stěžovatelky i žalobkyně rozhodl odvolací soud napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 1. 2018 č. j. 7 C 207/2015-182 ve vyhovujícím výroku I. ve věci samé, pokud jím byl přiznán úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 800 Kč od 20. 5. 2015 do 22. 6. 2015, jakož i v zamítavém výroku III. o věci samé, pokud jím byla žaloba zamítnuta v rozsahu úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 38 767 Kč od 20. 5. 2015 do 22. 6. 2015, se zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje (výrok I.). Odvolací soud dále rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé, pokud jím byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 800 Kč od 27. 6. 2015 do zaplacení; dále ve vyhovujícím výroku II. o věci samé; jakož i ve výroku III. o věci samé, pokud jím byla žaloba zamítnuta ohledně úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 38 767 Kč od 23. 6. 2015 do 26. 6. 2015, se potvrzuje (výrok II). Vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, pokud jím byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 800 Kč ve výši 8,05 % ročně od 23. 6. 2015 do 26. 6. 2015, odvolací soud změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok III.); a zamítavý výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o věci samé změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni částku 38 767 Kč s úrokem prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 27. 6. 2015 do zaplacení (výrok IV.). Ve výroku V. odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatelka spatřuje zásadní pochybení odvolacího soudu v jeho závěru, že stěžovatelkou tvrzená dohoda o dodatečném účtování parkovného nebyla prokázána. Tvrdí, že odvolací soud učinil tento závěr na základě vybočení z limitů zásady volného hodnocení důkazů, neboť mezi provedenými důkazy a závěrem odvolacího soudu je extrémní rozpor a odůvodnění jeho rozhodnutí je nepřesvědčivé. Při správném hodnocení důkazů by podle stěžovatelky musel odvolací soud dospět ke správnému závěru o sjednání dohody o dodatečném účtování parkovného mezi stěžovatelkou a žalobkyní. Stěžovatelka dále polemizuje se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem, zejména s hodnocením výpovědi jednatele stěžovatelky.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkaz obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud se námitkami stěžovatelky řádně zabýval a objasnil svůj závěr, že stěžovatelkou nebyla tvrzená dodatečná dohoda o účtování parkovného prokázána. Odvolací soud se dostatečně zabýval prokázáním právního titulu účtování "parkovného", jakož i způsobem, jakým došlo k ujednání o "ceně parkovného", resp. existencí dohody účastnic o placení parkovného v předmětných termínech. Odvolací soud též srozumitelně objasnil důvody, pro které považoval doplňující výpověď jednatele stěžovatelky za nevěrohodnou a účelově přizpůsobenou procesnímu postupu odvolacího soudu.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Odvolací soud zaujal právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Skutečnost, že své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu