ECLI:CZ:US:2019:1.US.2485.19.1
sp. zn. I. ÚS 2485/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti T. K., zastoupeného Mgr. Petrem Galiou, advokátem se sídlem Sovova 709/5, Litoměřice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. března 2019 č. j. 7 To 109/2019-45 a usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 14. února 2019 č. j. 52 PP 5/2019-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená usnesení, kterými byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a rovněž zamítnuta stížnost proti zamítnutí.
2. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti důvodům, na základě kterých byla jeho žádost o podmíněné propuštění zamítnuta. Stěžovatel žádal o propuštění po vykonání téměř dvou třetin trestu. Zdůvodnil ji mimo jiné tím, že je ve vězení poprvé, před nástupem pracoval samostatně jako truhlář. Po propuštění by využil zachovalé osobní a rodinné zázemí a nastoupil by v místě zajištěného bydliště do práce. Dále uvedl, že v průběhu výkonu trestu pracuje a chová se řádně, o čemž svědčí celá řada kázeňských odměn. Žádný kázeňský trest nedostal. Je připraven na případná omezení a uložení povinností i dohled probačního úředníka. Na veřejném zasedání dne 31. 1. 2019 vyvstaly rozpory ve zprávě o průběhu výkonu trestu, které věznice vydala před podáním žádosti o propuštění, a hodnocením, které věznice zaslala v rámci řízení o stěžovatelově žádosti. Následně vydané hodnocení bylo pro stěžovatele méně příznivé. Soud proto jednání odročil a vyzval věznici k vyjádření k nesrovnalostem. Na dalším jednání dal soud stranám k nahlédnutí vyjádření věznice a dodatek k hodnocení. Poté žádost stěžovatele zamítl. V odůvodnění usnesení se soud podle názoru stěžovatele nevypořádal s jeho argumenty. Svými závěry výrazně porušil zákaz dvojího přičítání, což je nepřípustné.
4. Stížnost stěžovatele proti usnesení byla dle aplikace infosoud spolu se spisem doručena Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 12. 3. 2019. Již dne 14. 3. 2019 soud v neveřejném zasedání stížnost zamítl. Stěžovatel se domnívá, že za tak krátkou dobu se soud nemohl náležitě seznámit s celou věcí. Písemné vyhotovení usnesení naopak stížnostnímu soudu trvalo několik dalších měsíců a došlo k němu až po stížnosti stěžovatele na průtahy v řízení, která byla shledána částečně důvodnou. Písemné vyhotovení tak bylo stěžovateli prostřednictvím obhájce doručeno teprve dne 12. 6. 2019, tedy po více než pěti měsících od podání žádosti.
5. Stížnostní soud vyslovil závěr, že je zpochybněna i podmínka prokázaného polepšení stěžovatele. Chybně interpretuje počáteční zařazení stěžovatele do oddělení věznice. Postup byl určen ukládáním trestu stěžovateli a nelze jej klást k jeho tíži. Dlouhodobě je stěžovatel zařazen do první skupiny vnitřní diferenciace. S odůvodněním usnesení krajského soudu stěžovatel nesouhlasí. Nedovede si představit, co dalšího by měl pro své propuštění učinit.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
7. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/01, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Zdůraznil, že podmíněné propuštění představuje mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
9. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
10. Stěžovateli je sice možno přisvědčit, že samotná trestní minulost odsouzeného nemůže být jediným důvodem zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1735/10), zároveň však je nezbytné konstatovat, že soud musí zjišťovat všechny okolnosti související s osobou odsouzeného, včetně jeho dosavadního života a minulé trestné činnosti (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2299/10).
11. Okresní soud v Chomutově v odůvodnění napadeného usnesení výstižně uvedl, že chování odsouzeného je nutné hodnotit v souvislosti s jeho charakterovými vlastnostmi, motivy a způsobem provedení trestné činnosti. Soud vyšel z toho, že stěžovatel byl odsouzen k citelnému trestu odnětí svobody za velmi závažnou různorodou trestnou činnost zahrnující i použití násilí. Do výkonu trestu i přes řádnou výzvu nenastoupil včas. I nyní má tendenci své protiprávní jednání zlehčovat. Záruku matky, která za něj splácela část náhrady škody, soud hodnotil jako nedostatečnou.
12. Stížnostní soud se pak k námitkám stěžovatele důkladněji zabýval aktuální zprávou vězeňské služby (která má pro hodnocení předpokladů pro propuštění zcela jistě vyšší hodnotu než zprávy předchozí). Soud zjistil, že pochvaly stěžovatele za období od zamítnutí poslední žádosti o propuštění souvisí výhradně s jeho pracovními a studijními výsledky, nikoli však s jeho chováním. V něm se i nadále občas projeví sklon k agresi ve vztahu ke spoluvězňům. Neschopnost zvládat negativní emoce stěžovatelem měl možnost sledovat i soud prvního stupně z jeho reakcí po vyhlášení zamítavého usnesení. Tento stav ve světle násilné trestné činnosti, za níž je stěžovatel odsouzen, i nadále zpochybňuje splnění předpokladu prognózy vedení řádného života na svobodě, ale i podmínku polepšení.
13. Ústavní soud uvedené úvahy trestních soudů hodnotí jako racionální a opodstatněné. Je zřejmé, že trestní soudy sice trestní minulosti stěžovatele přikládaly značný význam, avšak nehodnotily tento faktor ani mechanicky, ani izolovaně od dalších okolností. Trestní soudy zejména pozorně hodnotily, zda stěžovatel svým chováním ve vězení jednoznačně prokázal, že se mu již daří potlačit nevhodné charakterové rysy a že se již zbavil špatných návyků, které by u něj mohly znovu vést k protiprávnímu jednání. Dospěly k závěru, že v tomto směru stěžovatel dostatečné záruky dosud nevykazuje. Jestliže tedy trestní soudy nepovažovaly další získané podklady, na něž stěžovatel upozorňuje, za dostatečnou záruku pro vytvoření prognózy vedení řádného života, Ústavní soud to nepovažuje za projev svévole.
14. Stěžovateli lze dát za pravdu, že je krajně nežádoucí, aby doba od přijetí usnesení stížnostním soudem v neveřejném zasedání (dne 14. 3. 2019) do jeho doručení obhájci (12. 6. 2019) včetně jeho vyhotovení v písemné podobě soudem (15. 5. 2019) v písemné formě po urgencích, uplynutí prodloužené lhůty pro vypracování a stížnosti dosahovala bezmála tří měsíců. S ohledem na to, že průtahy již nyní netrvají a místopředsedkyně soudu se ve vyřízení stížnosti na průtahy, kterou shledala částečně důvodnou, za pochybení omluvila a přislíbila rychlou nápravu, ke které skutečně došlo, Ústavní soud toliko setrval u uvedeného konstatování.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu