ECLI:CZ:US:2019:1.US.2493.19.1
sp. zn. I. ÚS 2493/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. S., zastoupené opatrovníkem J. H., právně zastoupené Mgr. Miroslavem Kohoutem, advokátem se sídlem Liberec, 1. máje 97/25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019 č. j. 21 Cul 2/2019-7, spojené s návrhem, aby Ústavní soud uložil Vrchnímu soudu v Praze neprodleně jednat ve věci vedené u něj pod sp. zn. 4 Co 155/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavním soudu dne 30. 7. 2019 a doplněnou podáními ze dne 26. 8., 6. 9. a 7. 9. 2019 stěžovatelka s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a současně požaduje, aby Ústavní soud uložil Vrchnímu soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 4 Co 155/2019 neprodleně jednat a rozhodnout.
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala odvolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. 4. 2019 č. j. 30 Co 68/2019-38, kterým byla zamítnuta její žaloba pro zmatečnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. 11. 2000 č. j. 29 Co 541/2000-21. Věc byla soudem prvního stupně předložena Vrchnímu soudu v Praze dne 6. 5. 2019 a je u tohoto soudu vedena pod sp. zn. 4 Co 155/2019.
Návrhem na určení lhůty k provedení procesního úkonu ze dne 30. 4. 2019, který byl Vrchnímu soudu v Praze doručen téhož dne, se stěžovatelka domáhala, aby odvolací soud "buď nařídil ve věci jednání, nebo učinil jiný vhodný úkon". Návrh odůvodnila dosavadní délkou řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky na určení lhůty k "nařízení jednání" je zjevně nedůvodný. Svůj závěr odůvodnil tím, že v posuzovaném případě k průtahům v řízení vedeném u Vrchního soudu v Praze nedochází, a ani dojít zatím nemohlo, neboť spis s odvoláním stěžovatelky byl odvolacímu soudu předložen soudem prvního stupně teprve dne 6. 5. 2019, ke dni podání návrhu (dne 30. 4. 2019) tak logicky k průtahům v odvolacím řízení dojít nemohlo a pouhá obava z "budoucích možných průtahů" určení lhůty k provedení procesního úkonu neumožňuje.
Nejvyšší soud proto návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu podle ustanovení §174a odst. 7 části věty za středníkem zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu, který podle ní přehlíží specifické okolnosti jejího případu, tedy skutečnost, že řízení bylo zahájeno již v roce 2000. Uvádí, že návrhem na určení lhůty sledovala legitimní cíl, který spočíval v zabránění novým průtahům. Stěžovatelka se domnívala, že pokud by Vrchní soud v Praze její odvolání projednal přednostně, mohl by významným způsobem zmírnit dopad do jejího práva na rozhodnutí soudu v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Stěžovatelka dále uvádí, že dne 30. 1. 2000 podala žalobu pro zmatečnost proti "rozsudkům okresního a krajského soudu ze dne 20. 6. 2000 a 21. 11. 2000, č. j.: 10 C 413/2000-10 a č. j.: 35 Co 541/2000-21", přičemž trvalo více než rok a půl, než se Okresní soud v Liberci začal jejím podáním adekvátně zabývat. Učinil tak až po vydání usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1170/18, v němž bylo konstatováno, že žaloba pro zmatečnost je v případě stěžovatelky efektivním opravným prostředkem, což však nebylo respektováno Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočkou v Liberci, který žalobu pro zmatečnost zamítl z důvodu promlčení. Řízení se tak podle stěžovatelky protáhne o několik dalších let, k čemuž by nedošlo, pokud by bylo uvedené usnesení Ústavního soudu respektováno.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh, k jehož projednání není příslušný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud řádně odůvodnil svůj závěr o odmítnutí návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu, neboť v dané věci nemohlo k průtahům řízení dojít a určení lhůty k provedení procesního úkonu neumožňuje pouze obava stěžovatelky z možných budoucích průtahů.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci zamítl její žalobu pro zmatečnost přesto, že Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 1170/18 konstatoval, že žaloba pro zmatečnost je v jejím případě efektivním prostředkem ochrany, Ústavní soud k tomu uvádí, že uvedeným usnesením Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané věci žaloba pro zmatečnost představovala účinný prostředek ochrany práv stěžovatelky, který bylo nutné vyčerpat (o žalobě pro zmatečnost stěžovatelky nebylo v době podání ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 1170/18 rozhodnuto). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka tento procesní prostředek nevyčerpala, Ústavní soud rozhodl, že ve vztahu k předmětným rozhodnutím napadeným stěžovatelkou v dané věci, je ústavní stížnost nepřípustná. Pokud se Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 1170/18 vyjádřil ke specifikům dané věci, nelze toto chápat jako povinnost soudu vyhovět žalobě stěžovatelky o zmatečnost.
Na základě uvedeného Ústavní soud v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu shledal stížnost zjevně neopodstatněnou.
Část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka požaduje, aby Ústavní soud uložil Vrchnímu soudu v Praze, aby ve věci vedené u něj pod sp. zn. 4 Co 155/2019 neprodleně jednal a rozhodl, je nutné považovat za návrhy, k jejichž projednání a rozhodnutí není Ústavní soud za popsané procesní situace příslušný.
Pravomoc a příslušnost Ústavního soudu vymezuje čl. 87 odst. 1. Rozhodovací pravomoc Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti stanoví §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Z uvedeného vyplývá, že nelze dovodit oprávnění Ústavního soudu, aby přikázal jinému soudu, jak a o čem má rozhodovat. Jak ostatně Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje, s jeho rolí se neslučuje, aby ve vztahu k běžným soudům vystupoval v postavení hierarchicky nadřízené, "superrevizní" nebo kontrolní instance.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu