ECLI:CZ:US:2019:1.US.2500.19.1
sp. zn. I. ÚS 2500/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele V. N., zastoupeného JUDr. Václavem Nohovcem, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 418/25, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2019, č. j. 14 Co 51/2019-269, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 7. 12. 2019, č. j. 3 P 231/2016-85, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - jih, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 31. 7. 2019 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
2. Podstatou řízení před obecnými soudy bylo rozhodování o péči o nezletilou, o styku otce (stěžovatele) s nezletilou a o výživném pro nezletilou.
3. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 7. 12. 2019, č. j. 3 P 231/2016-85, byla výrokem I. nezletilá svěřena do péče matky. Výrokem II. byl určen rozsah styku otce s nezletilou dcerou. Výrokem III. a IV. bylo rozhodnuto o výživném a dlužném výživném, které je otec povinen hradit, a výrokem V. o náhradě nákladů řízení.
4. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2019, č. j. 14 Co 51/2019-269, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrzen (výrok I.) a ve výroku IV. byl ohledně dlužného výživného změněn (výrok II.).
5. Proti shora uvedeným rozsudkům podává stěžovatel (otec) ústavní stížnost.
II.
6. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že dostatečně nezohlednily, resp. spravedlivě nerozvrhly povinnosti vyplývající z předávání nezletilé dcery mezi oběma rodiči. Stěžovateli bylo ve všech případech uloženo vyzvednout nezletilou ve školském zařízení a zpět ji předat buď opět do školského zařízení, event. do bydliště matky. Matce byla uložena pouze povinnost dceru na styk řádně připravit. Stěžovatel má za to, že obecné soudy postupovaly v neprospěch otce, když nezohlednily zejména jím vynakládané náklady na dopravu a nezvolily takové řešení, kdy by se matka musela podílet na přepravě nezletilé ke styku ve stejném rozsahu jako otec. Na podporu svých tvrzení odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2996/17, I. ÚS 955/15 a III. ÚS 2324/17.
III.
7. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
8. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti.
9. Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
10. Rozhodování ve věcech rodinně-právních náleží do nezávislé pravomoci obecných soudů, které v průběhu jednotlivých řízení vycházejí z individuálních rozměrů každého případu; současně jsou vedeni základním hlediskem, kterým je nejlepší zájem dítěte. Ústavnímu soudu tak nepřísluší rozhodovat o tom, kterému z rodičů má být nezletilé dítě svěřeno do péče, jak široký či omezený bude rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, v jaké výši bude stanoveno výživné, ani hodnotit obecnými soudy provedené důkazy. Na Ústavním soudu je posouzení, zda obecné soudy nevybočily z mezí ústavnosti. Právě nalézací soudy totiž mají ke všem účastníkům nalézacího řízení nejblíže, provádějí a hodností jednotlivé důkazy, komunikují s účastníky řízení a jinými osobami relevantními pro dané řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy, příp. judikaturu soudů, přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit jeho postup jako protiústavní (srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 2821/18).
11. Z výše uvedeného vyplývá, že zásah Ústavního soudu přichází v úvahu pouze u rozhodnutí zcela "extrémních", obsahujících libovůli, či která by jinak negovala právo na spravedlivý proces stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v nyní posuzované věci nedospěl. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti tomu, že obecné soudy při stanovení výše výživného dostatečně nezohlednily finanční náklady na dopravu vynakládané stěžovatelem při vyzvedávání a odevzdávání nezletilé dcery buď v místě školky, příp. v místě bydliště matky, v poměru k četnosti jeho styku, přičemž vzdálenost z místa jeho bydliště do příslušných míst je cca 30 km. Stěžovatel však v zásadě opakuje obdobné argumenty jako před obecnými soudy a staví tak Ústavní soud do role dalšího přezkumného orgánu, což však Ústavnímu soudu nepřísluší. Pouhý nesouhlas se závěry obecných soudů nemůže odůvodnit kasační zásah Ústavního soudu.
12. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i soudu odvolacího, je zřetelné, že se projednávanou věcí řádně a dostatečně zabývaly, jsou zde obsaženy úvahy, kterými byly obecné soudy při rozhodování vedeny, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých postupovaly. Ústavní soud je naopak toho názoru, že nalézací soud dostatečně zdůvodnil závěry o výši výživného, jakož i dlužného výživného (body 21 až 29 rozsudku), přitom patřičně zohlednil četnost styku otce s nezletilou, odůvodněné potřeby nezletilé, příjmy jednotlivých rodičů, příp. další vyživovací povinnosti, další výdaje deklarované rodiči, jakož i finanční zátěž otce s pravidelnou dopravou nezletilé v rámci styku, kdy k předávání nezletilé dochází prakticky vždy v místě školky, příp. bydlišti matky a stěžovatel tak byl nucen několikrát týdně absolvovat cestu v délce cca 30 km. Po zohlednění všech okolností nalézací soud stanovil výživné v částce 2 500 Kč (v době od 1. 9. 2016 do 31. 8. 2017) a v částce 3 000 Kč (v době od 1. 9. 2017). Při stanovení dlužného výživného se nalézací soud podrobně vypořádal s jednotlivými stěžovatelem předloženými položkami k započtení (viz body 25 až 29).
13. Ústavní soud také sdílí závěry obecných soudů o nepřiléhavosti stěžovatelem citovaných nálezů Ústavního soudu. V případě stěžovatele je vzdálenost jeho bydliště od bydliště/školy nezletilé cca 30 km, což skutečně nelze považovat za nepřekonatelnou překážku, i přesto, že ji stěžovatel absolvuje několikrát týdně. Nakonec se Ústavní soud nemohl ztotožnit ani s výtkou stěžovatele, že obecný soud neodůvodnil, jak se promítla finanční zátěž otce spojená s cestováním do výše výživného. Po obecném soudu nelze totiž spravedlivě požadovat, aby matematickým způsobem vypočítal "tabulkovou" výši výživného a od něj odečítal jednotlivé odůvodněné náklady. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zcela zřejmé, že při stanovení výše byla zohledněna celá řada stěžovatelem uváděných skutečností, včetně finančních nákladů otce při pravidelné dopravě nezletilé. Tyto všechny okolnosti se pak promítly do celkové výše obecným soudem stanoveného výživného.
14. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu