ECLI:CZ:US:2019:1.US.2550.19.1
sp. zn. I. ÚS 2550/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele N. D., zastoupeného JUDr. Denisou Sudolskou, advokátkou se sídlem v Praze, Italská 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 105/2019-85 ze dne 3. dubna 2019, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2018, č. j. 11 To 12/2018-3904 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. srpna 2017, č. j. 34 T 4/2016-3604, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni. Těmito rozhodnutími mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zejména protože trestní řízení bylo zahájeno na základě nezákonného úkonu a protože byla porušena práva stěžovatele na vedení řádné obhajoby.
2. Rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel spolu s dalšími obviněnými uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) a písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Za toto jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody ve výměře sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 400 denních sazeb po 1 000 Kč, tj. celkem 400 000 Kč, a pro případ jejich nevykonání náhradní trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců.
3. Vrchní soud v Praze následně rozsudek krajského soudu zrušil ohledně všech obžalovaných ve výrocích o trestech a nově bylo rozhodnuto při nezměněných výrocích o vině tak, že byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8,5 roku se zařazením do věznice s ostrahou. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961, o trestním řízení soudním (trestního řádu), jako dovolání zjevně neopodstatněné.
4. Trestná činnost stěžovatele a dalších obviněných spočívala v tom, že aniž by disponovali povolením k nakládání s omamnými a psychotropními látkami, mezi něž patří také metamfetamin (pervitin), stěžovatel od roku 2012 do 17. 9. 2013 v Chebu a jeho okolí prodal dvěma občanům Spolkové republiky Německo Ch. H. a T. S. v nejméně 20 případech vždy nejméně 100 g metamfetaminu, tedy celkem nejméně 2 000 g, který byl následně vyvezen z České republiky do Německa. Stěžovatel se uvedeného jednání dopustil i přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 2 T 4/2012, který nabyl právní moci dne 3. 12. 2012, uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož
výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu.
II. Obsah ústavní stížnosti
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že již od počátku je proti němu trestní řízení vedeno nezákonně a na základě důkazů provedených v rozporu s ustanoveními trestního řádu. V případě výpovědi svědka H., na jejímž základě bylo trestní stíhání stěžovatele zahájeno, nebyly dány důvody k jejímu provedení jako neodkladného úkonu podle §160 odst. 4 trestního řádu, neboť ač se jednalo o cizího státního příslušníka, nehrozilo, že by se nedostavoval k procesním úkonům, když svou účast na nich sám přislíbil. Sám soud později dospěl k závěru, že se nejednalo o neodkladný úkon. Výpověď však byla brána za skutkový základ obvinění, který byl určitým způsobem hmotněprávně hodnocen jak obžalobou, tak soudem v rámci předběžného projednání. Vzhledem ke svědkovu následnému vyjádření u hlavního líčení o zkreslení své původní výpovědi stěžovatel namítl, že po dobu několika let bylo proti němu vedeno řízení na základě vědomě zdeformované výpovědi.
6. Podle stěžovatele krajský ani vrchní soud nerespektovaly zásadu zachování totožnosti skutku a výrazně tím zasáhly do jeho obhajovacích práv, neboť vymezení doby údajného páchání trestné činnosti bylo z jejich strany širší a méně konkretizované v reakci na změny ve výpovědi svědků. Na tuto skutečnost pak stěžovatel v rámci obhajoby nemohl reagovat například poskytnutím informací, kde se v roce 2012 zdržoval. Obdobně byla oproti obžalobě až v rozsudku nalézacího soudu zmíněna osoba T. S., jednoho z účastníků či dokonce vůdčí postavy drogového obchodu. Informace o něm však svědek H. sdělil až ve své výpovědi dne 29. 6. 2017, tedy v rozporu s tím, co uváděl v roce 2013. Stěžovatel tak nemohl vést po celou dobu trestního stíhání obhajobu tímto směrem a jeho návrh na výslech tohoto procesně významného svědka byl soudem zamítnut, stejně jako nebyly ověřeny skutečnosti ohledně této osoby (např. reálná možnost jejího pohybu na území ČR), stejně jako stěžovatel nebyl s tímto svědkem konfrontován, nebyla mu předestřena jeho podoba a nemohl se tedy vyjádřit, zda tuto osobu zná. Ostatně nalézací soud v daném směru nesprávně interpretoval výpověď svědka H., který jednoznačně odděloval obchody, kdy bylo obchodováno pouze s ním a kdy se S. Z tohoto důvodu tedy nešlo o společné obchody jmenovaných svědků, ale o nezávislé obchody dvou osob, které byly vzájemně přítomné. Pokud v takovém případě o obchodech T. S. nehovoří usnesení o zahájení trestního stíhání, ani obžaloba nelze je stěžovateli klást za vinu.
7. Kromě změn v době páchání trestné činnosti a osobách, které se účastnily drogových obchodů, stěžovatel ve své stížnosti vytknul také neurčitost a obecnost skutkové věty výroku o vině, kde se slovo „nezjištěný“ vyskytuje čtyřikrát. Jediné, co tak pojí skutek popsaný v usnesení o zahájení trestního stíhání a obžalobě se skutkem v rozsudku, je tak právní kvalifikace trestného činu a osoba svědka H., coby odběratele drogy. Pokud není jednoznačným způsobem vymezen skutek, nelze ani přistoupit k jeho právnímu hodnocení.
8. Další námitka stěžovatele směřuje vůči osobě předsedy senátu Vrchního soudu v Praze I. E., který je stíhán pro trestnou činnost související s jeho rozhodovací činností. Ačkoliv dle názoru stěžovatele šlo o výrazný zásah do práva na spravedlivý proces, odvolací a dovolací soud se touto námitkou stěžovatele vůbec nezabýval, čímž takové rozhodnutí zatížil závažnou procesní chybou. Stěžovatel proto navrhl, aby byla zrušena všechna rozhodnutí obecných soudů.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozsudkům Nejvyššího soudu, vrchního soudu a krajského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
10. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. Ústavní soud na prvním místě zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky výhradně soudním orgánem ochrany ústavnosti. V tomto ohledu je nutné zmínit, že jedině obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené.
13. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
14. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a rovněž s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
15. Ústavní stížnost stěžovatele svým obsahem představuje toliko opakování námitek, které již stěžovatel uplatnil v řízení před obecnými soudy, jež se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádaly. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Stěžovatel ve své stížnosti neuvádí žádné jiné argumenty a ani námitky, s nimiž by se obecné soudy řádně nevypořádaly již v odvolacím a především v dovolacím řízení, přičemž v obou případech stěžovatelově opravnému prostředku nebylo vyhověno. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudů žádnou vadu dosahující ústavně právní relevance.
16. K námitce správnosti zahájení trestního řízení lze uvést, že svědek Ch. H. byl slyšen jak policejním orgánem postupem podle §158a trestního řádu, tak následně v průběhu hlavního líčení u krajského soudu. Ten se ostatně zabýval otázkou naplnění podmínek při výslechu svědka, coby neodkladného úkonu, a sám dospěl po podrobném rozboru veškerých okolností případu a podřazení situace zákonné úpravě, že prvotní výslech svědka, s výjimkou části o provedené rekognici, skutečně důvody jeho obstarání coby neodkladného důvodu nesplnil. Nebyl tudíž dále v trestním řízení nalézacím soudem proveden a z obsahu takové výpovědi nebylo vycházeno. Jelikož byl výslech svědka H. nalézacím soudem označen jako jediný přímý (a tudíž klíčový) důkaz o vině stěžovatele, věnoval důslednou pozornost také otázce věrohodnosti svědka, a to na sedmi stranách odůvodnění nalézacího rozsudku. Ústavní soud v této souvislosti nezjistil, že by nalézací soud v rámci postupu při hodnocení důkazů o vině stěžovatele neposuzoval důkazy jednotlivě a ve vzájemných souvislostech.
17. V otázce zachování totožnosti skutku Ústavní soud poukazuje na svoji ustálenou rozhodovací praxi, dle které je totožnost skutku dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 143/02 ze dne 17. 7. 2002 (U 21/27 SbNU 261)]; a současně mezi popisem skutku v obžalobě a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu nemusí být úplná shoda (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1510/18 ze dne 27. 12. 2018, bod 14). Od skutku jako takového je nutno odlišovat jeho popis, obsažený ve sdělení obvinění, v obžalobě a v meritorním rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, který musí odpovídat požadavkům vyplývajícím z příslušných ustanovení trestního řádu [srov. např. §160 odst. 1, §177 písm. c), §120 odst. 3 trestního řádu]. Z těchto ustanovení lze také dovodit, že v popisu skutku jsou zásadně obsaženy jen ty skutkové okolnosti, které jsou významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 11 Tz 129/2001, uveřejněné pod číslem 41/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní).
18. Napadené rozhodnutí trestního soudu těmto požadavkům vyhovuje. Krajský soud, jakožto soud nalézací, na základě provedeného dokazování a následně řádného zdůvodnění sice nepatrně rozšířil dobu páchání trestné činnosti tím, že za její začátek označil již rok 2012. Následně rovněž zasáhl do množství metamfetaminu, které stěžovatel prodával, přičemž takto postupoval výrazně ve prospěch stěžovatele. V neposlední řadě doplnil jako osobu kupujícího T. S., vycházel přitom z výpovědi svědka Ch. H., k obsahu jehož tvrzení (jakož i jeho věrohodnosti) se adekvátně vyjádřil. Taková úprava skutku nevybočuje z výše vymezených ústavních standardů.
19. Stěžovatel rovněž namítá porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. K námitce vyjadřující stěžovatelovy obavy ohledně toho, že v jeho věci v odvolacím řízení snad nerozhodoval nezávislý a nestranný soudce, však lze toliko uvést, že tato stěžovatelova námitka není podložena žádnými konkrétními tvrzeními či důkazy vztahujícími se k jeho věci. Pouhý odkaz na mediální informace je naprosto nedostačující.
20. Ostatně s touto námitkou se řádně vypořádal již Nejvyšší soud, který především zdůraznil, že i v případě trestního stíhání soudce je třeba plně respektovat zásadu presumpce neviny. Nadto stěžovatel neuvedl jediný konkrétní zákonný důvod předvídaný §30 odst. 1 trestního řádu, pro který by měl být v jeho věci soudce E. z projednávání věci vyloučen. Stěžovatel ani nevznesl jedinou námitku a neuvedl jedinou okolnost, pro kterou by bylo možné byť jen pochybovat o nezávislosti soudce. Za takovou námitku přitom nelze považovat pouhé zpřísnění trestu pro stěžovatele, učiněné v rámci pravomoci soudu.
21. Jak je navíc Ústavnímu soudu známo z jeho úřední činnosti, námitku podjatosti soudce E. po zahájení jeho trestního stíhání nyní vznáší řada obviněných v tzv. drogových kauzách a jedná se o nový fenomén, prostřednictvím kterého se obžalovaní snaží zvrátit pro ně nepříznivé výsledky trestního řízení, a to přestože se jedná o kauzy, se kterými vznesená obvinění soudce E. nijak nesouvisejí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 7 Td 20/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 11 Tdo 871/2018).
22. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Stěžovatel měl možnost obecným soudům předložit svůj náhled na věc a přesvědčit je. Skutečnost, že je nepřesvědčil, porušení jeho práv podle čl.
36 odst. 1 Listiny nepředstavuje – neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
IV. Závěr
23. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, tedy Ústavní soud nezjistil.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, vrchního ani krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 1, čl. 4 a čl. 36 Listiny, jakož ani s čl. 2 odst. 3 Ústavy.
24. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu