ECLI:CZ:US:2019:1.US.2558.19.1
sp. zn. I. ÚS 2558/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Z. M., zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Brno, Vídeňská 546/55, proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12. 12. 2017 č. j. 10 C 129/2017-99, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 30. 5. 2018 č. j. 27 Co 56/208-134 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019 č. j. 25 Cdo 3905/2018-158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 7 odst. 1, čl. 11 odst. 3, čl. 36 odst. 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Svitavách, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalovanému městu S. o zaplacení 80 112,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že stěžovatel utrpěl úraz poté, co dne 27. 4. 2014 uklouzl na hranici chodníku a proluky na pozemku specifikovaném v rozsudku, jehož vlastníkem je Bytové družstvo S. Tento chodník je účelovou veřejně přístupnou komunikací, jejíž zimní údržba byla provedena protažením napadeného sněhu, komunikace nebyla posypána, neboť nebyla zjištěna kluzká či ledová místa. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný není ve sporu pasivně legitimován, neboť za škodu vzniklou stěžovateli by odpovídal vlastník pozemku či chodníku. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že předmětný chodník byl společností, která pro město provádí zimní údržbu místních a účelových komunikací, zahrnut do plánu zimní údržby a fakticky udržován. Odvolací soud dále uvedl, že odpovědnost vlastníka účelové komunikace za škodu vzniklou na zdraví chodce se řídí občanských zákoníkem; zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon č. 13/1997 Sb.“) je speciálním předpisem. Tím, že v něm není upravena objektivní odpovědnost vlastníka veřejné účelové komunikace za škodu způsobenou závadnou ve schůdnosti, není vyloučena odpovědnost vlastníka za porušení právní povinnosti. Podle odvolacího soudu však vlastník chodníku svou právní povinnost neporušil, neboť komunikace byla řádně a v dostatečné míře ošetřena.
Proti rozhodnutí odvolacího soud podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel namítá, že soudy založily své rozhodnutí na nesprávném výkladu zákona č. 13/1997 Sb. pokud jde o pojem závada ve schůdnosti podle §26 tohoto zákona. Má za to, že soudy prvního a druhého stupně nesprávně dovodily, že stěžovateli nenáleží nárok na náhradu újmy, neboť stěžovatel měl závadu předvídat a nebyla tedy dána odpovědnost žalovaného. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, že chodník byl řádně a dostatečně, způsobem odpovídajícím panujícím povětrnostním podmínkám, udržován a že bylo souhrou nešťastných náhod či jisté snížené obezřetnosti stěžovatele, že právě v daném místě došlo k jeho pádu. Podle stěžovatele by pro posouzení odpovědnosti vlastníka chodníku podle zákona č. 13/1997 Sb. nemělo hrát významnější roli, zda se úraz přihodil na komunikaci místní či účelové. Stěžovatel dále polemizuje o otázce vlastnictví a právní povaze předmětného chodníku. Stěžovatel nesouhlasí také s výrokem odvolacího soudu o nákladech řízení, v němž bylo rozhodnuto o přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému městu S., u něhož není v souladu s judikaturou Ústavního soudu nezbytné, aby se nechal zastupovat advokátem.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší „hodnotit“ hodnocení důkazů, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Zejména poukázaly na skutečnost, že k uklouznutí stěžovatele došlo na hranici proluky mezi bytovými domy, kde se soustředí více sněhu, který může zakrývat zledovatělé části a právě v takových místech musí být každý chodec mimořádně opatrný. Další důvod pro zamítnutí žaloby spočíval v tom, že žalovaný nebyl v dané věci pasivně legitimován. Tento závěr soudy podrobně odůvodnily. Odvolací soud se zabýval i námitkou stěžovatele, že žalovaný poskytl tvrzení a k němu označené důkazy o nedostatku své pasivní věcné legitimace v rozporu s principem koncentrace řízení. Uvedl k tomu, že tato námitka stěžovatele není adekvátní, neboť žalovaný mohl reagovat tvrzením o nedostatku své pasivní věcné legitimace až poté, co stěžovatel v průběhu řízení upřesnil místo, kde došlo k jeho pádu.
Rovněž Nejvyšší soud své závěry, že stěžovatelem předestřené otázky nezakládají přípustnost dovolání, řádně odůvodnil. Konstatoval, že se jedná o otázky rozhodovací praxí dovolacího soudu již vyřešené a není dán důvod, aby byly v této věci posouzeny jinak; či se jedná o otázky hmotněprávní, na nichž však napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Přijatým a řádně odůvodněným závěrům soudů nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Ústavní soud nadto připomíná, jak již mnohokrát konstatoval, že je věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, neboť to Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
Výše uvedené se týká i rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud srozumitelně uvedl důvody, pro které při rozhodování o náhradě nákladů řízení žalovaného s ohledem na individuální okolnosti dané věci neshledal předpoklady pro případnou aplikaci §150 o. s. ř. Z tohoto důvodu také není možné považovat odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu za relevantní.
Ústavnímu soudu dále nezbývá než zopakovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika se závěry zastávanými civilními soudy, nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv. Na této skutečnosti nic nemění ani odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, když věcné řešení souzené věci odpovídá rozhodovací praxi a judikatuře Nejvyššího soudu. Stěžovatel měl a nepochybně i využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu